Zapomenutá Pálava vol. 1

Pálava je nejstarším lezeckým terénem na Moravě a jedním z nejstarších v republice. Málo se toho však ví k oné dávné historii, prvním objevitelům a výstupům. V průvodcích se pouze lakonicky objevuje popis: něměčtí lezci před rokem 1926. Vydal jsem se tedy prohlédnout ony dávné doby a nakonec především v německých Bergwartech cos málo našel. Postupně se tedy pokusím předložit pár střípků, které se podařilo objasnit. Za pomoc s překladem bych pak poděkoval Dagmar Abtové, Kristině Halfarové a Tomáši Pospíšilovi.     Pro lezení Pálavu objevil v roce 1899 inženýr Hermann Bod, po němž je pojmenovaná Heřmanova věž, a jeho bratr inženýr Alois Bod. Byli to první brněnští alpinisti, kteří se systematicky připravovali na výstupy bez vůdců. Nejprve se ponořili do četby knih o alpinismu, ale také začali hledat cvičné oblasti v okolí Brna. První lezecké pokusy absolvovali na skalách pod Petrovem, na Červeném kopci a Ruském vrchu v Komíně. O to větší pak byla radost, když Hermann objevil pro lezení právě Pálavu.     Oba bratři nejprve upřednostňovali skály v Kotly, kde byly vylezeny cesty Alfa (Alfensteig) a Jasanová (Eschenweg) na Trůn a Dělící, nebo dnes Kočičí lávky (Rassenband) na vrchol Špuntu. Pokračovali výstupy na jednotlivé věže a později, když se k nim přidružili pánové Julius Budig, Franz Engelmann, Richard Fuchs a bratři Urbanové (po Eduardovi je pojmenovaná Urbanova věž), následovali i náročnější výstupy. Pozadu nezůstalo ani nežné pohlaví, kdy se slečna Resa Engelmannová (Rezina cesta na Trůn) účastnila některých z výprav. Mimojiné prvovýstupu Natahovacího komínu v Severních stěnách, který byl do té doby zdolán Eduardem Urbanem s pomocí nahozeného lana a až při výše zmíněné výpravě se výstup podařil volně Hermannu Bodovi.       nejstarší směry na Trůn
    Brněnské turistické spolky se začaly lezením zabývat poměrně pozdě, ačkoliv někteří z jejich členů, jako například bratři Karafiátové a doktor Liebling, byli velmi činní. Eduard Urban v té době objevil další lezeckou oblast na Babím lomu. Horolezectví zažilo největší předválečný rozmach v letech 1906–07, když v Brně pobývali známý alpinista inženýr Ferdinand Horn a Dr. H. Teplý. V roce 1906 také vzniká lezecká skupina při ÖTC Brünn a to na popud L. Karafiata, P. Königa a E. Urbana.     Lezeckými cvičeními, které nejen na Pálavě brněnští alpinisti provozovali, se tito připravovali na větší a významnější alpinistické úkoly v blízkých horách. Začínali nejprve s lezením jištěni shora a teprve když člověk dosáhl větší jistoty, přecházeli k lezení bez lana. Málokdy při jištění v té době prvolezec používal skoby. Lezlo se značně pouze na jistotu.     Mezitím bratři Bodové v Alpách již nabyli takových zkušeností, že se při nejtěžších túrách východních i západních Alp jejich vedení svěřil i Dr. Viktor Wessely z Linze, známý himalájský badatel, a innsbrucký alpinista Karl H. Maher.      
Poštovní schránka na Trůn ve 30tých letech a dnes
      K prvnímu průvodci na Pálavu z roku 1926 zpracovaného Rudi Neumannem, pak Alois Bod dodává:      Lezecká oblast na Pálavě se svými mohutnými stěnami a nádhernými věžemi potěší nejen lezce, ale i krásychtivé oko milovníka přírody či malíře. Nechť je tento svazek sesbíraných myšlenek a vzpomínek milou pozorností pro všechny naše nástupce v lezecké oblasti na Pálavě. Nechť varuje před mladickou pošetilostí, ale také vzbuzuje zájem německých horolezců a přiláká takovou generaci, která se raduje z mužných činů. Nechť na nás Pálava ještě dlouho prospěšně působí a dělá z našich vnuků a dětí zase celé a správné lidi!     Pro lepší představu tehdejšího lezení přikládám popis tzv. Schissnerovy, nebo také Akademické cesty na jednu v dnešní době zavřenou věž v Bavorských skalách na Pálavě:     Hladká věž v Bavorských skalách byla poprvé slezena 18. května 1930 cand. Ing. H. Schissnerem, H. Wilslingem, Ing. W. Braunsteinem a Kossrangem. Pokusy o slezení před válkou byly totiž neúspěšné. Z možných cest, které jsou na Hladké věži, byla vybrána ta, která nabídla nejlepší možnosti zabezpečení, což nabízel výstup přes nejvyšší bod nad průrvou mezi Velkou a Hladkou věží. Stěna je poměřně chytovatá a je také proťatá trhlinou, která stoupá nejvyšší části stěny. Jištění bylo vymyšleno tak, aby v případě pádu lezce, tento nedopadl na velké ostré kameny kaňonu, ale aby pouze v pendlu padl směrem ke stěně Velké věže.     Jako první lezl předseda smíšené Akademie Moravy, Hugo Schissner. Z nejvyššího místa průrvy z vklíněného kamene vede cesta nejprve šikmo vlevo vzhůru stěnou až k výrazné, duté a značně zvětralé plotně. Odtud se pokračuje doprava na malou římsu, na které se může poměrně dobře stát. Až do tohoto místa visí lezcovo tělo stále nad propastí. Pokračuje se přes malý převis, částečně s pomocí trhliny, dále na hřeben přes zvětralé, volné skály až na vrchol věže.    
Free solo lezení na věž Okno v Bavorských skalách
   

Při sestupu jsme slaňovali do propasti, a to tím způsobem, že Mazurka, který zůstal dole kvůli zajištění sestupu, se navázal jako protizávaží na lano, jenž vedlo mělkou propadlinou od louky pod věží šikmo přes hřeben a viselo do propasti. V tu chvíli se ukázalo, že lezci, obzvláště začátečníci, nemohou být při slaňování nikdy dost opatrní. Kossrang právě začal s důvěrou ve své už dříve ověřené schopnosti nejištěn slaňovat na volně visícím laně. Strhli jsme ho zpátky a zajistili jej. To byl dobrý nápad. Když totiž přes hranu nastoupil do stěny, uklouzl, pustil lano a snažil se zachytit skal. To se mu ale nepodařilo a spadl do jistícího lana. Kdyby byl nejištěn, utrpěl by těžký pád do propasti.

Skála ve zmíněném úseku je velmi rozlámaná, člověk nikdy neví, jestli bude chyt držet tak dlouho, jak bude potřeba. Lezení také vyžaduje velkou sílu v prstech, protože jistící stanoviště je až kousek pod úrovní hřebene a lezec je na tomto šesti- až sedmimetrovém úseku stěny neustále ve vzduchu. Bez jištění z Velké věže je cesta velmi nebezpečná.  

V další části se pak podíváme na první průstup stěnou Martinky, jehož sportovní přelezní se podařilo až v září 1933.

Asu

článek podpořila Maka horská