Labutí píseň a návraty

Výkonostní lezení je specifické v tom, že vynechá-li člověk několik tréningů, může začínat neustále od začátku, hůře se také dosahuje progerese a posunu při lezení na obtížnost. Jakékoliv zranění, či nemoc celý proces značně zpomalují a opakují-li se tyto nucené pauzy častěji, člověk musí hledat další a další motivaci, dokázat se nejen vrátit tam, kde byl, ale hlavně přesvědčit hlavu, aby chtěl vůbec bojovat a vše opět posouvat dál.

Sám jsem s tímto zacyklením bojoval tři roky a seznávám, že nejhorší bylo příjmout fakt, že člověk lezl hluboce pod původní průměr a ono srovnání dosti ubíjelo. Nacházat si další a další motivační questy bylo pak o to těžší a náročnější. Na druhou stranu však chci věřit, že vše bylo jen další průpravou pro výzvy náročnější a že nejsou tyto “zbrždění” bez příčiny.

Jeden z mála lezců, který se s podobnými cykly setkával je Iva Vejmolová. Právě tuto holčinu mám navíc spojenou s jedním mým návratem po úrazu kolene. Onen návrat byl v Labutí písní a Ivin program byl nakonec pro mne přelezový. Po letech jsem ji tedy požádal o sdílení její zkušenost s návrtay a mmj. také o přelez této krásné cesty, která nás takto neformálně propojuje: