Prachovské skály - Jarda Havlík

"Chtěl bych zmínit jednu osobnost, která mne pomyslně doprovázela všemi lezeckými dny a tou byl Jaroslav Havlík."

Jaroslav Havlík, foto: lkp.cz

Havlíkovy cesty totiž patří k těm nejpěknějším a nejvyhlášenějším na Prachově. Jak je psáno v Horolezeckém průvodci Prachovské skály 2007.   "Jaroslav Havlík- legenda mezi prachovskými prvovýstupci. Množství nádherných cest mu umožnila souhra výborného lezeckého umění, velký cit pro prvovýstupy a doposud celá řada volných stěn. Jeho cesty z konce 50. a počátku 60. let bez diskuzí patří a zcela jistě ještě dlouhou dobu budou patřit mezi všeobecně nejoblíbenější výstupy."   A opravdu jeho jméno je zárukou krásy dané cesty. Z vlastní zkušenosti doporučuji tyto jeho perly k přelezení:   Nová cesta VI- Náprstková věž. Snad 40 metrová příjemně lezitelná línie po velikých chytech. 3 kruhy + borovice jsou ideálně rozmístněné tak, aby se člověk nebál.   Stará cesta V- věž Babinský. Vynikají lehký rajbuňk přes 2Q.(určitě by šel vyjet na kole:-)) Druholezci to mají lehce nepříjemné kvůli hrozícímu kyvadlu.   Východní cesta VII- Obelisk. Ultramega klasika. 3Q, lahůdka.

Východní cesta na Obelisk.

Jižní travers VII- Obelisk. Na pohled vypadá strašidelně k 1Q, ale je zde tutové hnízdo na bambuli a dvoje bytelné hodiny. Nebát se a nastoupit- poté je to labůžo. nedoporučuji variantu diretissimy za VIIIb- to smrdí průserem.

  Východní cesta VII-Táborská věž. Dlouhá parádní stěnovka. Nad 2.Q je hotové hodinářství.

Vpravo je Východní cesta na Táborskou věž.

Východní stěna V (VII)- Relativně krátká, ale příjemná cesta přes 1Q jak se dostat na vrchol Malého Zbrojnoše. Doporučuji narovnání nástupu za VII. Na stejnou věž stojí za to Stará cesta V- tříkrokový zajištěný rajbuňk k popukání. Asu ví...:-)
Údolní cesta VII- na Skalku. Jedna z nejhezčích VII na Prachově. Madlovitý sokolíčci k 1.Q skrývají spoustu hnízd na dojištění. Nad 2.Q ve stěnce jsou bezva hodiny. Prostě pamlsek.

Severní cesta VIIc-Čerova věž. Lehce převislou voštinovou stěnu protína diagonálně tento skvělý čtyřkruhový výstup. Počítejte s tím, že vám nateče jak prase, ale chrochtačka až nahoru. Pro divočáky lze nastoupit silově-gymnastickou variantou- Nová vlna VIIIc přes 1Q od Marka Havlíka-syna zmiňovaného lezce a dlouholetého reprezentanta v lezení.
Západní hrana VIIIb- Prachovská jehla. Luxusní vzdušná záležitost přes 2 kruhy pro trochu zkušenější lezce. Je zde plno hodina a lezení je fakt prvotřídní- bočáky, vykulování jejejé. Nejhezčí cesta na jehlu co jsem lezl.

Západní hrana na Jehlu- rok 1972.foto: lkp.cz

Západní hrana VII-Krákorka. To lezou babky s nůší. Chytů jak nadrbaných, ale může ti v převísku natéct. Dva kruhy-ten druhý není vidět, ale včas se ukáže. Velice povedený směr.
Krákorka pod 1.Q
  Severní stěna VIIIa- Bertova severní věž. Ke kruhu je to koloběžka a dá se zajistit. Od kruhu člověk zadře 2 malé chyty a skočí do dobré hrany a je to v suchu. Z vrcholu vede pěkný přeskok za 3- ten si dejte za odměnu a máte odpracováno.

Jaroslav Havlík

  Toto povídání jsem převzal z brožury "Z Prachova po Himálaj - 90 let LKP", která vyšla v roce 1997.
Poprvé na Prachově (Jarda Havlík *1936)
Vzpomínky na moje první seznámení se skálou spadají do padesátých let. Jako třináctiletý kluk jsem toužil po dobrodružství. Dobrodružstvím, určitě jako pro mnoho jiných jičíňáků, se staly Prachovské skály.
Tam jsem se svými kamarády podnikal výpravy a zdolávali jsme některé lehčí skalky. Také jsme tam vybírali kavky a několik jsem měl doma na zahradě ochočených. V těchto letech nebylo snadné se o horolezectví něco dozvědět. Horolezecký oddíl plně nefungoval. Janebův průvodce po skalách nebyl k sehnání. Obchody neprodávaly žádnou horolezeckou výzbroj.
Pamatuji si, že mojí první lezeckou výzbrojí byl provaz, který jsem našel na půdě u dědy na Blatech. Byl asi 15 m dlouhý a na konci opatřen železným kruhem. Děda ho měl na přivazování kozy a krávy. Toto lano jsme pak používali k sestupu ze skály. Že bylo opatřeno kruhem, se náramně hodilo. Železný kruh totiž neprošel slaňovacím kruhem a tak pomocí prádelní šňůry se lano dalo stáhnout ze skály dolů. Několik hasičských karabin jsem sehnal v železářství u Knotků. S touto výzbrojí se nám podařilo zdolat nespočet jednoduchých výstupů.
Na jeden však nemohu zapomenout. Byl to výstup na Malého Skauta (doba normalizace ho přejmenovala na Malou pionýrskou věž), pro mě tenkrát nejtěžší výstup a hodně jsem se tam vybál. Podle nového průvodce je to Jižní spára klasifikace VI. - nejištěno - prvovýstup Zdeněk. Koťátko, V. Müller, 1962. Popis: spárou přes převis na Z balkon a na vrchol. Pamatuji si, že ten převis mě dal co proto, asi dvě hodiny jsem přebýval v rozšířené spáře pod vrcholovým převisem, zajištění žádné, leč cesta dolů nevedla, musel jsem nahoru...
V té době se dal ve skalách potkat jen Vláďa Krupička se svými lezci, leč tomuto setkání jsme se úzkostlivě vyhýbali. Jednou nám totiž hodně vynadal.
Pravidelným lezcem byl pan Zábranský z Jičína, který předváděl výstup komínem na Mnicha pro turistické výpravy a za peníze. Byl první, který nám poradil, jak se jistí, že se používají smyčky a sedačky.
O několik let později jsem měl již lepší výzbroj - sisalové lano z Polska, bylo sice tvrdé, ale bylo to horolezecké lano. Později pak pletené konopné lano, systém Lützner z NDR. V Drážďanech se také daly sehnat velké železné karabiny Haseney a smyčky.
Lezl jsem hodně a lezení po skalách se pro mě stalo drogou. Nebyl to již jenom Prachov, ale zejména Příhrazy, Drábské světničky, Sušky a Skalák. Později i Adršpach, Tisá, Klokočí a Sasko.
Při lezení jsem poznal mnoho dobrých kamarádů a přátel.
Jako jičínského a prachovského patriota mě "štvalo", že Prachovské skály nebyly tolik navštěvovány a byly stranou zájmu horolezců. Lezecký sport nejvíce provozovali turnováci, liberečáci a pražáci. Pro ty byl na prvním místě Skalák, Příhrazy, pak dlouho nic a na konci zájmu Prachov. V Prachovských skalách byly opravdu stěnové a slaňovací kruhy v žalostném stavu. Byly to pozůstatky německých lezců a průkopníka lezení v Prachovských skalách ze třicátých let Josefa Janeby.

Pustil jsem se tedy do obnovy, vyměňoval jsem staré stěnové i slaňovací kruhy. Zhotovoval jsem vrcholové krabice a umisťoval nové vrcholové knížky. Od roku 1957 jsem zkusil i některé prvovýstupy. Odměnou mě bylo, že mám trošičku zásluhy na tom, že Prachovské skály se staly doceněnou oblastí, kam zajížděli lezci zrovna tak rádi jako do Skaláku nebo do Příhraz.
To už moje činnost byla v Horolezeckém oddíle Jičín. Mimo skály jsem lyžoval, běhal, hrál kopanou a zdolával i velehorské štíty, nejprve Tatry, potom reprezentace a s ní Alpy, Pyreneje. S Honzou Mazáčkem jsem byl iniciátorem zakoupení chaty Yetti v Krkonoších.
Musím se také zmínit o tom, proč jsem po dvaceti letech zapáleného lezení toto opustil. Byla to snad i přibývající léta, ale nejvíce mě poznamenalo, že desítky kamarádů v tomto období zahynuly. Byli to všichni členové Expedice Peru, s kterými jsem se dobře znal, Bambiťák byl spolužák, Ulvr můj osobní lékař, Rasl, Matras, Nejedlo i Vilda Heckel moji kamarádi. Dále pak zahynuli další moji spolulezci, zejména Franta Kroupa, Pepík Čihula, Ilja Špitálský, Pavel Černík a Zdeněk Studnička, se kterými jsem rok před jejich pádem bojoval na Grand Kapucínu v masívu Mont Blanc. Bylo to smutné období a zcela určitě bylo příčinou, že jsem začal provozovat nově se rozvíjející sportovní odvětví - orientační běh.
Musím říci, že jsem vždy lezl, jen na co jsem stačil a nikdy jsem ve své horolezecké éře nespadl. Bylo to možná také tím, že nebyla důvěra k lanu a pak ohled na spolulezce, neboť při tehdejší technice jištění většinou trpěl spolulezec. Přinejmenším měl spálené ruce nebo prsty vražené do karabiny, při nepozornosti i rozbité čelo a nos. Možná, že v dobrém se má opatrnost projevila na prvovýstupech, které jsem v Prachovských skalách udělal. Myslím si, že jsou bezpečné a zajištěné. Nikdy na horolezectví nemohu zapomenout, protože pocity při lezení se nedají ničím nahradit. Bylo to krásné uchopit skálu a dokázat se na ní udržet, bylo to dobrodružné objevování, cesta neznámým a do neznáma. Byly to překrásné chvíle prožité s přáteli v horách i na skále.