Adršpašské klasiky 1.díl

Na blogu Kuby Raka jsou velice pěkné články o Adršpachu od Martina Macháče. Martina znám a velice příjemně mě potěšilo, že se pouští do opravdu vážných výstupů a s laskavým dovolením zde první díl "Adršpašských klasik budu publikovat.

V horkém létě je v Ádru podmínka tak na koupání v jezírku, a ne na pořádné stěnové lezení. Chyty moc nedrží a lezečky jsou ke skále spíš přitavené, než že by stály. A když ty desítky nejdou (neže by jindy kdovíjak šly), je ideální čas se podívat do adršpašských klasik. Je jich tady spousta a vylezli je místní i přespolní tvrďáci už kdysi dávno. Bývali navázaní na kšandičky, bosky nebo v jakýchsi podivných bagančatech, s sebou jenom pár hasičských karabin. Tak to přece nemůže být těžké, ne? V posledních pár týdnech se mi podařilo několik vyhlášených adršpašských klasik vyzkoušet a tak jsme se domluvili s Kubou, že se trochu podělím o zážitky, zkušenosti a přidám i nějaká doporučení. Jsou to super cesty a byl bych rád, kdyby se do nich podívalo víc lidí.

Hned pro začátek řeknu, že se bojím od přírody a dva metry nad kruhem už potřebuju plínku. Proto jsem si pořídil kouzelnou pomůcku – ufa. Ten zázračný výrobek, kterým si prý uděláte z každé spáry veselou sportovku. No úplně to tak není. Ufouni ale občas docela pomohli, i když smyčky jsem se taky trochu zakládat naučil...třeba hodiny provázat zubama už umím na jedničku.

Iljův odkaz na Starostovou

Nádherná spára ve středu stěny.

Tuhle impozantní linii je krásně vidět z turistické vyhlídky. Uprostřed stěny vede spára se dvěma převisy, která se záhadně vytrácí kdesi v rajbasu pod hlavou věže. První kruh myslím zatloukl ještě Ilja Špitálský, po jeho smrti ji dodělával Milan Rusý – proto Iljův odkaz. Kdysi mi to někdo doporučil, tak jsem jednou večer u Peňáka tak nějak nadhodil, jestli by do toho se mnou někdo nešel. Napůl jsem doufal, že se nikdo nenajde a já si budu moct zachovat čest bez toho, že bych tam musel vlézt. U stolu s námi ale seděl Sumec, jehož jméno je opředeno pověstmi, ze kterých tuhne krev v žilách. A ten se hned tak něčeho nezalekne, tak najednou nebylo vyhnutí.

  Druhý den dopoledne jsme se vyštrachali z bufetu a stanuli pod nástupem. Ověsil jsem se matrošem jako vánoční stromeček a jal se soukat spárokomínem. Po několika metrech dřiny na mě volá Sumec, že prý je to asi spíš ta spára o tři metry vpravo. Tak jsem se zase pomalu sesunul dolů, zanadával si a nastoupil tentokrát správně. Nakonec to byla dobrá volba. Večer jsem zjistil, že Mráza se kdysi spletl stejně, jako já, a tuhletu veselou širočinu zapytlil.   První délka je až na počáteční spárokomín docela příjemná. Za chvíli jsem byl na pěkné polici a dobíral Sumce. Naskytl se mi pěkný výhled na to, co mě čeká. Pro pokračování je potřeba sestoupit několik metrů dolů soustavou komínků a překročit do širší spárky, která vás dovede do asi morálově nejhoršího místa cesty. Je to komín, kde nic moc nedáte, což je normální. On se ale ještě s rostoucí výškou uzavírá a tak nějak divně zahýbá doprava, takže vás to vyhazuje ven. Na jeho vršku už máte klasický výběr mezi „došáhnu do žáby a nebudu se moct pohnout nahoru“ nebo „pustím žábu, pustím i něco do trenek, vysunu se trochu ven a pošoupnu“. V nejužším místě těsně pod kruhem jsem tu žábu už prostě pustit odmítl, a tak jsem tam při každém centimetrovém posunu řval a prodíral sedák skrz. Do toho mi tam nějak škrontala pravá noha a musel jsem to lézt obličejem ven. Díky tomu jsem měl vyhlídku na to, kam budu padat...když jsem se otočil dovnitř, vždycky se mi zasekla přilba.   Abych tady někoho zbytečně neděsil, není to tak hrozný. Tím komínem se prostě nějak prosoukáte, a kdyby to nešlo, vydržíte tam dost dlouho na to, aby vás vytáhli hasičiJ   Po cvaknutí prozatím celkově druhého kruhu cesty se z toho stává příjemná spára. Do rozšíření nad převískem je třeba se trochu narudlovat, ale pak už vás žáby dovedou až do výklenku pod třetím kruhem. Je tam erárka, jdou tam založit vlastní smyčky...a vyklonění do převisu z vysoké žáby cvakáte kruh celkem na pohodu. Přelez převísku je lehčí než vypadá. Pak už vás čeká pohodová kombinace žab a pěstí ke čtvrtému kruhu (ten je nejspíš dodaný, v průvodci ty počty nějak nesedí). O tři metry nad ním se spára vytrácí, trošku poladíte kroky a cvakáte pátý.   Pátý je už pár metrů pod hlavou Starostové. Sedl jsem si, dobral Sumce a poslal ho dál. Pár metrů rajbasu k hlavě vyvzlínal jak princ a už ovazoval některé z asi tisícovky hodin, které tam vedle sebe trčí. Dobral mě ke kruhu Staré cesty a pak vyhopsal nahoru na vrchol. Tam jsem vytáhl z kapsy Skittles, nadojili jsme duhu a po chvíli kochání krajinou spokojeně slanili dolů.   Co s sebou: -          Spíš větší smyčky a nějakou tu bambuli -          Ufa středně velká až velká -          Morál na komín ke druhému kruhu

Severovýchodní stěna na Jitřenku – něco pro nespáraře

Členitou stěnu Jitřenky jako první prostoupil největší démon z party Sasů, kteří v Ádru řádili v šedesátých letech – Herbert Richter. Prý je to jedna z mála stěnových cest, kterou udělal. Jednou se Kuba Rak zmiňoval, že by to chtěl zkusit. Tak jsem se do toho hned při následující příležitosti nakufroval. Tentokrát mě na druhém konci lana zdatně podporovala Lucka.   Tahleta stěnová cesta začíná tradičně asi deseti metry spáry. Je to ale vážně koloběžka, s odšlapy vlevo ve stěně. Dovolil bych si říct, že ji v pohodě zvládně i člověk, který se sotva naučil dát žábu. Následuje římsa se slušnými chyty, která vás dostane pod první převísek. Pokud máte trochu morálu, doporučoval bych založit až tady. Dáte sem tři lanovice – jedna vpravo do spárky, druhá vlevo do spárky v převísku a třetí o dva kroky výš nad převískem, v sokolíkovém žebru. Třetí je určitě tutová, ozkoušel to Tatuš, když mu v následujícím traverzu usolily kecky. No a právě proto byste měli zakládat až tady...jak mu lano vytvářelo ze spáry do římsy esíčko, vyrvaly se mu smyčky založené níž ve spáře, lano se narovnalo a z pádu metr nad jištěním byla najednou pěkná desítka. Naštěstí to odnesl asi jen pochroumaným sebevědomím.Traverz nad převískem ke kruhu je první crux cesty. Nohy solí a musíte to poladit přes sice slušné, ale přece jen bočáky. Navíc se důležité stupy skrývají vlevo za sokolíkovým žebrem. Je to ale jen pár kroků, navíc ty smyčky tam fakt drží, taková hnízda se hned tak nenajdou.   Neznámý lezec ve výlezu na vršek...kruh v nedohlednu:-)   U kruhu jsem dobral Lucku, která ve zmíněném traverzu docela nadávala. Dál cesta pokračuje doprava přes převísek a šikmými traverzy po poličkách až na pravou hranu věže. V Pískařích Severozápadní stěnu na Jitřenku označují za jednu z nejhezčích stěnovek v Ádru. Čekal jsem tedy podobnou smyčkovací pohodu, jako v první délce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem osm metrů od kruhu ještě neměl nic, nohy mi škrontaly v solivých rajbasových stupech a vršek byl v nedohlednu. Tak nějak zoufale jsem nacpal do mělké horizontální římsy malé ufo (asi bych si na něj ale nepověsil ani batoh) a o kousek dál našel malé hodinky tak na půl prstu. „V klidu Marťas, mají silnou základnu, třeba vydrží,“ říkal jsem si, když moje oči zoufale hledaly chyty. „Když se postavíš tady na tu poličku, tak už dosáhneš na hranu a bude to dobrý,“ uklidňoval jsem se. Po chvíli odhodlávání mě klasický pískovcový výkul posunul na poličku. Chyty samozřejmě nikde, mohl jsem se držet jenom za svůj strachy sevřený zadek. Kdybych tady spadl, byl by to dvanáctimetrový pendl, při kterém bych asi Jitřence pocuchal její sokolíková žebra...nebo spíš ona mně. Ale moje ruce konečně držely skloněnou hranu, ve kterou jsem vkládal veškeré naděje. Oplácal jsem tam pár oblin, přehoupl se nahoru a nohy mi začaly jezdit po tom nejsolivějším bílém písku, co v Ádru je. Na hysteráka jsem se po hraně vytulenil nahoru a konečně si v klidu stoupl na věži. Lucku jsem tam radši ani nedobíral, protože slaňák je tam tak, že by si taky užila pěkný pendl, kdyby z hrany spadla.   Abych to shrnul, je to sice pěkné, ale kvůli druhé délce a solivému materiálu bych tomu dal i vykřičník. Pokud se na to cítíte, stojí to za to...jinak je ale v Ádru určitě spousta hezkých a lépe jištěných stěnovek. Vzhledem k traverzovitému charakteru musí mít morál taky druholezec. Sám mistr Herbert Richter tam prý měl ještě druhý kruh (takzvaný pracovní), ze kterého před přelezem rajbák očistil. No mohl ho tam nechat, bylo by to veselejší. Nebo naopak míň veselé, záleží na úhlu pohleduJ   Co s sebou: -          Tenkou kevlarku do hodinek nad  kruhem -          Možná malé ufo od restdaye...při testu ze slanění tam nakonec drželo, i když kdoví -          Tři lanovice -          Na konec spáry jde bambule (pokud ale nemusíte, doporučuju nedávat

Stará cesta na Skříň

Největší pecka pro dnešek na závěr. Stará cesta na Skříň je také z dílny samotného mistra Herberta Richtera. Tahle převislá širočina se honosí obtížností VIIIa, což v Ádru ve spárách už něco znamená. Ono to navíc dost impozantně i vypadá. Před pár lety jsme se na to koukali s Ondrou Bernatíkem. Byla to doba, kdy jsme širočinu nedovedli ani nastoupit, natožpak přelézt. Spíš to tehdy vypadalo klasicky jako „20 cm posun nahoru, půl metru dolů“. Ondra tehdy prohlásil něco ve smyslu: „Představ si ještě, že bys měl lízt tohle. Tam se určitě soukáš tak čtyři hodiny.“ Když jsem před pár týdny stál pod Skříní a koukal na těch čtyřicet metrů spáry protínajích hladkou stěnu, přesně tahle slova se mi pořád vybavovala. Taky jsem si ještě vzpomněl na to, že o ní psali v knize Bohatýrské časy – o tom, jak nenastoupili ani úvodní převislou žábu a několikrát opadali smyčku.   Cesta začíná převislou žábovačkou u pravé hrany. Přehoupnout zadek nahoru není úplně jednoduché, ale zase to není moc vysoko. Dolezete na konec spáry, kde založíte onu proslavenou smyčku. Nejlíp sedí asi tenká lanovice. Pak stejnou spárou slezete asi o 3 metry níž a čeká vás traverz po vyšlapaných stupech a solivých chytech pod další převísek. Z převísku hrdinové zmíněné povídky tak vesele vypadávali. Nezbývá, než se modlit, aby smyčka pěkně držela. Hnízdo vypadá dobře, tak jsem se do toho pustil. Nakonec se spárka přes převísek ke kruhu ukázala jako pěkná žába s jedním krátkým zúžením. Smyčku jsem tedy k mé velké radosti testovat nemusel. Nad kruhem se na mě usmívala rozšiřující se převislá spára a vlídně rozhodně nevypadala. Narychtoval jsem se tam levým bokem. Ze začátku seděly žáby, pak ještě hluboké žáby, ale to už jsem se nohama pod převisem rozkračoval jako v komíně. Je to potřeba prostě nějak vysoukat. Nebudu vám lhát, došlo i na dvojžáby, žabopěsti, jednou jsem se taky ve spáře málem uškrtil dvojitým klíčem. Čím jsem ale byl výš, tím se převis víc narovnával a naklápěl postupně až do položena. Pak už jenom koloběžka ke druhému kruhu.   Nad druhým kruhem se spára zase narovnává. Opřel jsem se do toho s nově nabytým sebevědomím, které mi taky dodalo ufo založené asi pět metrů nad ním. Pěkně by tam seděl i obrovský bambuláč. A pokud odmítáte ufa, doporučuju si ho vzít, protože pak bylo pro mě nejtěžší místo. Zoufale jsem drtil ruku v jediné žábě ve zúžení a nohy mi střídavě ujižděly buď po laně, nebo se odíraly ve spáře. Půlhodina boje na dva metry lezení se nakonec vyplatila. Nacpal jsem tam koleno a s jazykem na vestě dolezl nahoru ke třetímu kruhu.   Posledních pět metrů nad třetím kruhem vypadá hrozivě, ale není. Začíná to pěstí, pak jsem tam vždycky nějak nacpal loket, zaťal biceps a vysoukal se kousek nahoru. Je to sice převislé, ale vlevo ve stěně jsou odšlapy, které hodně pomohly.   Celkově je Stará cesta na Skříň ze zmíněných tří asi nejhezčí. Nádherná linie, pěkně odjištěná a dojistitelná, smekám před mistrem Richtrem, který ji podle fotek lezl naboso v hádinkách.
Co s sebou: -          Tenkou lanovici na konec první spárky -          Ufo největší velikosti nebo obrovský bambuláč nad druhý kruh -          Nějaká ufa nebo bambule střední velikosti pro zpříjemnění     Dnes to prozatím stačí. Příště vás čeká třeba Klenba na Zámek, Dlouhý kout na Milence nebo Údolní na Hlásku. Taky jsem slyšel, že někdo vylezl Tomášku na Hroche nohama napřed. Tak jestli toho borce potkám, udělám s ním rozhovor. text a foto: Martin Mácháč