TENDON článek: Aiguilles Dorees

Tentokráte se v soutěži s TENDONEM dostanem na francouzsko-švýcarské pomezí, které nám přiblíží Marek Jedlička:

Po krásném dni na Dent du Géant přišel další krásný den, během kterého přišla i krásná bouřka a pořádný slejvák. To už jsme ale byli na lanovce do Itálie. Škoda, poslední gondolka nám ujela a další kvůli elektřině ve vzduchu jela až za nějakou tu hodinku. V provazech vody vidím včerejší mohutné provazy v klasické cestě na Dent du Géant. A s tím spojený provoz, zácpy na štandech, křížení lan, čekání, ručkování dychtivých klientů po laně vzhůru, spouštění uspokojených klientů po laně dolů a netrpěliví vůdci, kteří se v tom krásném slunečném dni už vidí na kávičce dole ve městě. Kde to sakra jsme? No jo, Dent du Géant, „obří zub“, dominantní skalní věž, oblíbený vrchol, kterému určitě přitížilo i to, že má nějakých třináct metrů přes čtyři tisíce… Lanovka už jede a my utíkáme od lidí dolů do města …

Les Chans du Midi

V Courmayeuru jsme si dali kávičku a v Chamonix sýr a bagetku. Počasí všelijaké, a tak se v autě probíráme naší knihovničkou. Od bouldrování po čtyřtisícovky. Nakonec popojíždíme do Švýcarska. V jednom z průvodců jsme totiž našli pár stránek o Aiguilles Dorées – taková okrajová oblast, tam by nemuselo být moc lidí. Doba nástupu to jen potvrzovala a nás trošku až odrazovala. Nejsem žádný znalec Alp, sotva jsem se zorientoval na plató pod Midi. Tuto švýcarskou část hor jsem si představoval jako bohem zapomenutý kraj. Není to úplně pravda, po ledovci Plateau du Trient vede známá Haute route Chamonix-Zermatt a horská skupina Aiguilles Dorées leží hned vedle. Nicméně i tak zde nepotkáte tolik lidí, stanů a vůbec civilizace. Z doliny je to daleko a lanovka sem nevede.

hřeben Rochefort

Ve městečku Champex necháváme auto a šlapeme na chatu Cabane d´Orny. Do večera bychom tam měli dorazit. Už nevím, kolik hodin jsme šli, ale pár to určitě bylo. Stezka je hned ze začátku dosti svižná a les je brzy vystřídán kosovkou a ta zase kamením. Celá cesta je ale perfektně značená. Stmívá se nějak rychle, aha to jsou mraky a déšť. Svět se smrsknul na ten malý prostor v kapuci bundy. Nebo v hlavě? Každopádně večer jsme opravdu u plesa pod chatou, kde úplně umoření stavíme stan a pak už jen tma. I v té hlavě. Ráno je krásně, sušíme na sluníčku věci a chystáme se dál do bivaku des Doreés. Ten je ještě pár hodin cesty. A od něj pod stěnu je to ještě další hodinka. Ale to zase až další den. Cestou do bivaku si ještě něco vylezeme. Stačí, když přes ledovec k bivaku vyrazíme odpoledne. Cestou pod nástup „cvičných“ vícedélkových cest se trošku zatahuje, pod skálou už je rozlité všude bílé mlíko, a když jsem v půlce první délky začíná sněžit a pršet. Že se tady vůbec o něco pokoušíme! Čas jít do bivaku. Zkušeně jsme si počkali na nejhorší možné počasí. Ledovec je bílý, obloha je bílá, stopy matoucí. Zachraňuje nás souřadnice v průvodci a Mauglího GPSka. Když dorazíme do sedla des Plines je ledovec i obloha tmavě šedá. Jsme ale rádi, že jsme sedlo vůbec našli. Ze sedla nás ještě čeká otravný sestup po suťovém hřbetu. Člověk neví, jestli je to lepší s mačkama nebo bez. Všechno se sype a rozpadá. Je to pořádná štreka, to bude biváček určitě prázdný, maximálně pár lidí. S tmou, někdy kolem osmé či deváté večer přicházíme do bivaku. Přímo ke stolu, kde večeří asi osm kurzistů a jejich vůdce. Bivak je úplně plný, obsazujeme poslední dvě volné postele.

Dent du Geant

Je potřeba říct, že Bivouac de l´Envers des Dorées je opravdu luxusní a relativně nová chajda. Je rozdělená na dvě části: část levnější a část dražší. Ta dražší je plně vybavená kuchyně s vařičem a patrovým letištěm. Klíček si po složení zálohy (cca 100 CHF) můžete půjčit v Champexu. Levnější variantou je perfektní dřevěná místnost. Stúl, světlo, jedenáct postelí i jakási provizorní kuchyňka. Povečeříme a nemáme problém usnout během, jistě velmi zajímavé, přednášky a jakéhosi rozboru túry.

Ráno se už konečně začíná dít to, kvůli čemu jsme sem dva dny šli J Jdeme lézt. Jdeme lézt asi hodinu, než se dostaneme pod stěnu. Jižní stěna Aiguille de la Varappe – nádherná oranžová pyramida. 3519 metrů nad mořem. Perfektní skála od začátku až do konce. V průvodci jsou popsány tři cesty, všechny podobné, všechny krásné. Volíme jednoduše tu, která je nejblíže. A tou je Les Strapontins du Paradis, 400 metrů (nebo taky 14 délek) prvotřídní voňavé žuly. 400 metrů spár, koutů a sokolíků. 400 metrů nádhery. Navíc k dostání v perfektní kombinaci nýtů a vlastního jištění. Krásně vyrovnaná cesta v příjemně lezitelné obtížnosti (jedna délka hezkého 6a v plotně, vše ostatní 5c). K tomu perfektní výhledy na Aiguille d'Argentière (3901 m) - monumentální pyramidu skály a ledu. A nemusíte čekat fronty. Ten den jsme měli celé Aiguilles Dorées jen pro sebe.

Petit Clocher

Boty jsme nechali pod kamenem na sněhu, v lezečkách jsme se poprali s odtrhovkou pod skálou a pak už odsejpala jedna délka za druhou. Vlastně hned v druhé délce jsme na chvilku zabloudili, ale jen proto, že jsme si nevšimli nýtu, který je hned nad štandem. Ze sněhu se nastupuje přímo vzhůru a pak dlouhý traverz doprava. Postupně se dostanete až na hřbet pravého pilíře. Cestu nemá cenu příliš popisovat, směr je evidentní. I kdybyste lehce zabloudili, tak terén je lezitelný a brzy se vrátite na správnou cestu. Všechno to jsou kouty, spáry, nebo takové hřebínky. Několik délek si člověk opravdu zapamatuje. S Mauglím se nám nejvíce líbila pátá, nejtěžší délka za 6a, která je kompletně po vlastním jištění. Od štandu se jde šikmo doprava, přes takový převísek do lehce položené plotny se spárkou. Dále je to pořád plotna, ve které je potřeba trošku kličkovat a hledat spárky. Něco naprosto úžasného. Hrubé krystaly se vám brzy dostanou pod kůži. Další nádhernou délkou je osmá délka, kde v perfektních šestkových sokolících vymotáte přes padesát metrů lana. A pak ještě dvanáctá délka s atletickým převislým začátkem bez noh, která přechází do perfektního symetrického koutu se spárou. Opravdu, na Varappe se designéři vyřádili. Postupně, jak délky přibývají a metry k vrcholu ubývají, přibývají i bílá mračna. Kolem druhé hodiny svačíme na vrcholu a vidíme tak maximálně na sebe. Z vrcholu se ale nějak nechce, vychutnáváme si jednak čokoládu a druhak i tohle perfektní místo.

Grand Combin

Po půl hodince začínáme slaňovat. Nejprve naší výstupovou cestou, ale brzy se napojíme do vedlejší Les Chans du Midi, kterou se má regulérně slaňovat. A to je teda další skvost. Nejraději bych dojel na úpatí a hned si vylezl i tuhle cestu. Les Chans du Midi sleduje (až trochu násilně) oranžový pilíř a nekonečná žebírka, zase ty hřebínky. Obtížnost je trošku vyšší (dvě délky 6a+), ale je tu i více nýtů. Tuto cestu rozhodně doporučuju. Průvodce vychvaluje i poslední z trojice, cestu Ecole Danza per Noi, která vede levým pilířem na vrchol. Jejím velkým lákadlem je zejména nádherný kout v poslední délce. No už se tam zase těším. Kolem šesté už jsme na cestě k bivaku, ale ještě sbíráme nějaké krystaly, ať máme těžší batohy na sestup. Přestože bivak byl plný, nikde není ani náznak života. Ještě naposledy koukám na Varappe. Vsadím se, že kdyby tahle hora byla někde okolo Midi, zdaleka by se mi tolik nelíbila. Ten sedmihodinový nástup z údolí má něco do sebe. Trochu morbidní myšlenka vzhledem k tomu, že jak dojdeme na bivak, sbalíme věci a jdeme k autu, kam dorazíme asi v době, kdy už i v pátečních nočních linkách bývá prázdno.

Na chajdě a zjišťujeme, že osádka se dost změnila. Podivné Francouze vystřídala skupinka perfektních Švýcarů, kteří zabrali levou, hvězdičkovou část chalupy. Podstatné je ale to, že uvařili největší hrnec těstovin, co jsem v životě viděl a ještě důležitější je, že se s ním nevypořádalo ani všech osm chlapů. Takže jsme dostali lžíce a… z bivaku jsme vyrazili až později za tmy. Cesta zpátky po ledovci byla, vzhledem k jasné noční obloze, mnohem snazší. Již o půlnoci jsme byli u chaty d´Orny,

odkud teprve začal nekonečný sestup, díky kterému bylo nahoře tak krásně. Sestupovali jsme jinudy, kolem řeky, ale nebylo to o moc lepší, řekl bych, že i delší. Dál už si nepamatuju nic…

Mára