EXTRÉMNÍ VĚŽE – MĚSÍČNÍ ČÁST 2.

Při procházení kolem Měsíční jsem si pokaždé všiml pěkné, hladké, bílé hranky vedle Barona prášila. Někdy mě to zajímalo víc a někdy míň. Loni na podzim mě to zrovna zajímalo víc. Jednou po lezení jsem prohlásil, jako už tolikrát, že tudy by to šlo. A když mi můj kamarád Marek Mája Nyč odpověděl, že to uděláme, měl jsem radost. Celý týden jsem vymýšlel a přemýšlel, jaké to bude zase super, udělat cestu, něco po sobě zanechat. Byl tu den D. Začal svižnou procházkou s kovárnou a vypujčenou vrtačkou od  Alberta (za to mu moc děkuji) od vstupu pod Měsíční. Pro Máju to byl první prváč, já už se dřív k něčemu přimotal. Menší školení, navěšení materiálu a už hrnu dávat první. Lezení v neosahaných madlech je příjemné, děsí mě jen absence smyček. S posledním madlem v ruce se rozhodnu zavrtat, abych to upřesnil, sednout si do háčku a zavrtat. Háček se nedaří dát dobře, mít pod sebou něco, tak ho prubnu, ale riskovat sednutí z 8m na zem se mi nechce. Nezbývá než vrtat z pozice. Bože, jak já to nemam rád. Kombinace mých "turbo" navrtáváků a natečeného předloktí ve mně vyvolává pocit beznaděje a zoufalství. Musím hned dolů! Opatrně slézám. „To bylo fakt na brzdy“.

Mája osazuje druhý kruh.

Menší odpočinek a jde se znova do práce. Situace se opakuje. Výměna je pro mě jako vysvobození. Na scénu přichází Mája. Zavrtávání mu také nejde. Volí proto variantu "Silnější pes vrtá". Vytahuje si v zubech vrtačku a jednoručně vyvrtává díru pro borek. Hurá! Konečně sedí. Pak už to jede jak po másle. Kruh je na svém místě. Chvilka čekání na zatvrdnutí lepidla a jedeme dál. Krásnej kříž do dvouprdy řeší nález do trhlinky, dávám smyčku. Popolézám nahoru, dolu, nahoru a nic z toho. Pocit beznaděje se vrací. Trošku si sám sobě zanadávám a vzdávám to. V hlavě mi vládne nechuť bojovat. Mája to rychle rozpoznal a nabízí výměnu, které rád využívám. Už po chvilce zavrtává pro druhý a měníme se, abych já osadil kruh. To je otázka pár minut.

Kuba Rak osazuje druhý kruh.

Podzimní den se chýlil ke konci a s pocitem rozdělané práce (já ještě s pocitem selhání) musíme odejít. Vracíme se za pár dní. Opět zahřívací procházka s kovárnou, v hlavě jasný cíl to dolézt. První jde na řadu Mája. K druhému kruhu to zná, takže ani nestačím povolovat lano, v kruhu trošku posedí a obhlédne terén. „Jdu na to“, pokřikne a už přesahuje převis. Trošku "šarmaporna“ (řev jako jelen v říji) a už je nohama nad převisem. Není cesty zpět, takže ke kroku přidává krok. Po chvilce provazuje hodiny s tím, že je to kruh a valí dál na hranu ke kruhu od Barona. Své už bohatě splnil, takže ho z kruhu spouštím na zem, aby si odpočinul. Řada je na mě, u posledního zapnutého kruhu jsem docela rychle. Už zbývá jen dolézt Barona na vrchol abychom mohli zapsat novou cestu. Užívám si úžasné lezení a zanedlouho dobírám Máju u slaňáku. U knížky spekulujeme o názvu, ale když origo je Baron prášil, tak tohle by mohl být Lidový vypravěč. Nové lezení je maximálně do IXa, takže v podstatě to nejtěžší z cesty je stejně boulder v Baronovi. Právě proto za název píšeme IXb. Díky Májo, že jsi mě s sebou vzal!

Tak co, už se těšíte na další sezónu? Já se těším jako pedofil do dětského tábora!