Dívčí skály

Prej je to místo nějak spešl. No, bude záležet na vnímavosti. Co však dostalo dosti MNE, tak byla reálná storka o tom, jak dorazili borci z Indie (poprvé v Evropě), aby prej v Česku viděli Vyšehrad, Říp a Dívčiny. A tak pár dní pobyli právě tam... Bláznivé, ale nakonec proč ne, každému dovolenku dle jeho gusta!

Místo je zajímavé tím, že lezecky atraktivnější část, mramorový lom ze slezské Carrary, jak tomu s úctou říkaj Taloši, je ohraničen hradbou kvarcitových skal z jihu a ze severu loukou s malou kapličkou, která měla bránit čarodějnickým setkáním v letech minulých (proč asi Dívčiny, žeš?).... Každopádně zvláštní místo, ne-li?

Když jsem zde byl poprvé asi před deseti lety, jen jsem zakroutil hlavou a od hladkých stěn v bílém mramoru odvracel zrak a klopil oči. Pak ale dozrál čas a já se musel vrátit. Prostě najednou člověk cítí, že musí zpátky. A měl jsem jasno, tentokráte to půjde!

Zjistil jsem, že několik směrů bylo vylezeno již před 50ti lety místním matadorem Bohumilem Hajzerou. Vzápětí oblast upadla v zapomnění. A není se čemu divit. Na tu dobu by to stejně byly jen hákuvky a nic víc. Pro nás fríklajmbery naopak další výzva!

Nejprve mne zaujala nejlevější línie, vypadala totiž, že snad pustí bez očka a přitom si člověk zaleze. Ne tak úplně se podařilo. Úvodní těžkosti a hladká stěnka jedno malé vyžaduje, a tak nakonec vrtám. Pak už jen stačí mrtě čoků a člověk ma posichrováno. Koňařovi díky za trpělivost, pročež nakonec štreka s věnováním - Hřmotný Koník a hvězdička k tomu.

Hladká stěna vpravo se pořád jeví moc hladce, a tak obracíme pozornost do původní části sektoru. Přelézají se chvílema i odvážnější hákuvky, jako Černý pilíř, nebo Hodinová trhlina a pomalu začínáme objevovat směry hladkých stěn. Lištovačka Ponysexpressu prověří prstovou vytrvalost a taky chladnou hlavu (nějaký abalak se hodí) a naopak elegantní linka Dívkaře zase vytvalost paží při přesazích v poměrně dobrých chytech. To jsem tak jednou udělal chybu a vzal máti na procház, strčil do ruky grigri a pak se divil, že zaboha necvaknu očko. Nachcalo mi víc než je potřeba. Za ladnost však opět hvězdička a také vzpomínka na nějaký ten rok zpátky, že mladší brate?

Tedy intermezzo: Tím, že občas vykoná zdánlivě nepřípustné ještě neznamená, že porušil nějaký zákon. A přeci to, co dělá, se všem zdá být tak neobvyklé a neuvěřitelné, že jim to aspoň jako protizákonné připadá. V každém případě to rozhodně není neslýchané, nepatřičné, bizardní, či neomalené. Jeho naprosto nekonvenční přístup využívá v prvotním okamžiku k podchycení atmosféry setkání ve svůj prospěch. Svým jazykem rozrývá nejen věty, správně kladené v příhodnou chvíli, ale i srdce oněch pokušení podléhajících osob. A tudíž, na jeho obhajobu, lze spíš klást důraz na nevyrovnanost „obětí“, než na společensky nepřípustné chování dané osoby.

Když byl dotyčný dotázán, co by řekl možnosti pobýt si blíže nespecifikovanou dobu v jistém detenčním ústavu a podrobit se delšímu důkladnému vyšetření, pravil, že by sice radši dom, ale když už bude muset, klidně tam půjde, a vynasnaží se, aby se cítil jako doma, ne-li ještě líp. Taková reakce navíc svědčí o tom, že dotyčný trpí, kromě symptomů příkrého osočení, psychologického nátlaku a břitké mluvy, též komplexem sběratelství. A dále pak vypovídá o evidentní psychotické aroganci dotyčného a jeho asociální averzi vůči obecnému mínění. Dotyčný je zjevně nenormální, domníva-li se, že se nevymyká zákonům, jež vedou a řídí lidskou společnost. Toto přesvědčení je u něj vzbuzováno a neustále posilováno jakousi imaginární představou, díky níž, jak on sám tvrdí, je „obět“ jeho a pouze jeho, a o níž lze říct (o představě), že je bezrozměrná. Tudíž tu navíc máme případ vnitřní komunikace se sebou samým a jasný případ bezohledného materialismu. Vrcholem je pak snaha o ovlivnění dalších svých přátel podobnými mravy a pak i cílené spolčení vůči hlavnímu proudu a rozbití jeho současné přirozenosti svým nepříkladným chováním.

Zpět k věci: Už začínám rozumět tomu jak zaobcházet s chyty a nezbývá než dovrtat zbytek stěny. S Dálou a Vojtinem necháme vzniknout středně obtížným cestám jako Třikrát do stejné řeky nevstoupíš (což jsme si s Vojtou oba ověřili) a Speleoterapii. V první se hodí vědět, že tam kde to vypadá logicky, tak cesta nevede a v druhé lince je potřeba umět pracovat s kamarády, tedy aspoň ideál na nacvičení...

Třikrát do stejné řeky nevstoupíš a v převisu Speleoterapie

No a přichází grande finále - linka s velkým A - Air Rotica. Luxusní štreka, kde fikanost bouldru vede nad sílou prstů. Krkolomný dvojbouldr s nádechem jistě prověří a dáte-li z první, tak v desítkách nebudete mít problém. Já na cestu zrál dva roky, ale je taky pravda, že rozklíčovat pasáž trvalo stejně dlouho. No a pak se povede udeřit hřebíček přes prsty, dáte si půl hoďky na oddech a jistič po dvou minutách suše oznámí, že musí dom přebalovat dvojčata. Tak jsem to pobral jako fakt, namágoval nachcané haksny a naštěstí se štěstím poblázněného z první střelil. O to větší je pak radost!

bouldr v Air Rotice

Hned vedle vostřejší projekt Krákorává s povinnými tahy, či spíše skoky a pak veselá diagonála Krákorá, kde technika nohou a síla prstou je základním předpokladem.

No a aby se nezapomnělo na nejméně zkušené lezbce, tak kvarcitová hradba před lomem nabízí poměrně dost výstupů ve 3. - 4. stupni obtížnosti, nezapomňte však na hejblátka, bez nich je to jiná hra.

Když tak nad tím přemýšlím, tak je to super místo na víkendovou akci. Ale ještě více by mně zajímala ona motivace těch Indů... Fakt by mne to zajímalo, do kelu....

Pět nejhezčích cest (zleva doprava):

Hřmotný Koník, Air rotica, Dívkař, Krasostěnka, Krasospára