Zapomenutá Pálava vol. 2

Zatímco začátky lezení na Pálavě jsou spíše věnovány objevování a lezení především v snadněji dostupných stěnách kolem Trůnu, Severních stěn a Koruny. Ve 30tých letech 20.století dochází k řešení velkých problémů, na které generace předtím nestačili (především materiálově). Přesto, že nejtěžším výstupem zůstává tzv. Fitzova spára - Fitzriss (dost podoba s FitzRoyem) ve stěně Soutěsky, stále do té doby není dořešem průstup stěnou Martinky. Toho se s odhodlání chopili Erhard Wagner a Franz Krammer. Přikládám tedy jejich autentický popis prvního průstupu ze 3. září 1933. Je zajímavé vidět přístup ke skobování a taky k přístupu k lezení generace ze začátku století, prosím:

 

 

Klauza, nebo také Ozvěna s nejtěžší cestou té doby - Fitzrissem

 

 

Už tomu nyní byla tři léta, co jsme se cvičili na skalách na Pálavě. Té nejstrmější a nejkrásnějši stěně, na kterou lze z Brna dohlednout, když je nebe čisté, Martince, jsme se však vždy vyhýbali velkým obloukem. Stěna nebyla jestě nikdy vylezena. Kubásek, Fiess a jiní velcí lezci z Brna nebyli sto, tento lezecký problém vyřešit. Horko těžko se dříve kdosi dostal až doprostřed pod vrcholovou stěnu, ale to bylo jestě v době, kdy lom u stěny nebyl tak široký a hluboký. Také zvrchu se dalo slanit řadný kus stěny a pak s jistěním shora vylézt závěr vytlačující plotny. Prostor mezi vrcholovou stěnou a plotnou byl však ještě stále zemí nikoho. To léto jsme začali hledat nové lezecké problémy k vyřešení. Tak byly vylezeny nové směry na Krkavčí skále a pak jsme také často seděli u té gigantické stěny na Obřím kamenu a zamyšleně, ba pochybovačně zírali na Martinku. Tato arogantní stěna se však tvářila příliš pyšně a převisle!

 

 

 

 

 

 

Byli jsme pouze dva, Franz a já, při našem prvním Pálavském výletě za lezením do Dolomit. Čirou nahodou byli všichni ostatní zaneprázdněni a nemohli jit s námi. Teď jsme se mohli uvolnit a nabýt klidu k realizaci našeho snu, tedy slezení Martinky. V sobotu odpoledne jsme dorazili a nastoupili hned vlevo do širokých travnatých pásů a suti. Po slanění jsme traverzovali k malému pilíři v levé dolní polovině stěny. Zde nám v pokračování bránil hluboký převis. Nejprve jej chtěl Franz překonat přímo, zlihal však díky absenci potřebných chytů. Po několika neúspěšných pokusech se až mně podařilo vklíněním dostat přes převis dále. Pokračoval jsem na tření stěnou a dostal se na suťovisko na dně širokého strmého žlabu. Tady jsem se mohl celkem stabilně postavit a nechal jsem Franze dolézt. Ten plynule pokračoval žlabem pod převis, který ústil v malé jeskyni. Mezitím už odbilo půl sedmé a na další část cesty tak nebylo pomyšlení. Jediná cesta z jeskyně ven vedla traverzem ve visu doprava za hranu, ale tam už jsme nemohli dál nic vidět. Zatloukli jsme tak jestě jednu skobu na zítřejši zábavné pokračování cesty. Dalších dvacet minut však trvalo než se skoba pořádně chytla v lámavých skalách.

 

 

Obloha byla pokryta krvavě rudými mraky. Rychle se setmělo. Ze severu sem jiskřila světýlka z našeho rodného města Brna. Začali jsme sestup. Franz spíše jen pocitově slaňoval do hloubky. Po jeho návratu na zem jsme se k Franzovi na jeho nebezpečnou cestu připojil. Vzápětí jsme si vyměnili role, protože Franz teď musel jako nezajistěný slézt převis. Po krátkém hmatáni ve tmě jsme nakonec znovu našli naše boty a klopýtali přes louky úvozem až do Věstonic.

 

 

 

 

 

Když jsme se rano probudili, všude byly velké kaluže. Přes noc teda pořadně napršelo a teď bylo zamračeno a nevlídně. Skála bude mokrá, pomyslel jsem si, a tak jsme ještě zůstali na slámě. V devět ráno jsme však byli zpátky pod převisem. Zdálo se nám nemožné, že tam nahoru už lidi prošli. Na nástupu jsme si vyměnili včerejší role, tentokrát Franz lezl přes převis a ja dále žlabem. Brzy poté jsme se sešli v malé jeskyni. Daleko před námi to byla jihomoravská krajina, přímo nad námi však rozervaná a k nebesům vzhlížející trhlina (dnešní Černý Rys), která byla až později prostoupena našími kamárady z Brna. Už v té době jsme si mysleli, že se jistě najde někdo, kdo si tímto směrem najde cestu vzhůru.

 

 

Karabina byla založena ve skobě a já začal svou vzdušnou cestu ručkováním v traverzu. Ruce našly nádherná madla ve vodorovné puklině, v závěru to však byl velmi nestabilni, obrovský balvan, který jsem opatrně oblezl. Tento balvan pak v nasledujícím roce upadnul. Nyní jsem musel vylézt dva metry výše k další trhlině, pod strmou vrcholovou stěnu s velmi dobrým štandem se starým kruhem. Až k tomuto místu se už pár krát dolezlo. Teď jsem nechal Franze kousek popolézt a ten se tak dostal až k balvanu. Ja mezitím začal extrémně těžky (VI) traverz doprava s jedním nepříjemným krokem, než jsem dosáhl travnaté plotny. Zde jsem opět nalezl původní skobu. Skobování je pro mě něco posvátného. Jedině ve chvílích, kdy je to nezbytné a zásadní pro bezpečnost, až tehdy použiji tyto uměle pomůcky do stěny. (Obě zmíněné skoby jsou ve stěně dodnes k dispozici.) Krammer mezitím přišel na štand ke kruhu. (Tento komplikovany lanový manévr byl značně zjednodušen, což nevědouc zdvojnásobilo naší bezpečnost.) Pokračoval jsem poslední části našeho výstupu, vzhůru přes travnatou plotnu. Zpočátku velice obtížně (V), dále přes pravý okraj trhliny, která byla tak obtížne schůdná na jejím úpatí. Objevil jsem se ve středu stěny, kde jsem nalezl ocelový čep naších předchůdců, a mně tak bylo jasné, odkud dříve slanili. Teď jsem byl již opět na známém území a věděl, že jde pouze o obyčejnou hru.

 

 

Franz si mě zavolal, právě když “čistil” délku, že by bylo prospěšné, zatlouct další skobu, protože stojím přímo nad ním. Přidal jsem tak třetí skobu. Pak jsem rychle lezl nahoru podél závěrečné hrany a brzy jsem stal na konci stěny. Hlasitý výkřik radosti a vítězství naplnili Franze. Ujistil jsem ho, že může bezproblémově dolézt za mnou. Podání ruky pak zpečetilo naše putování. Vysoko na cimbuří Pálavy jsme stáli a dlouho hleděli do německé přírody, plni hluboké radosti z našeho prvovýstupu.

 

 

 

 

 

 

 

Pro nadšenou dvojici však den nekončil a pokračovali dále na první opakování Schissnerovi cesty, kterou jsme zmínili v předchozím díle:

 

 

Poté jsme se přesunuli do Bavorských skal na zapadním okraji stolové hory. Naším cílem byla Hladká věž, sousedící s Velkou věží, která byla slezena 18. května 1930. Jedouc na šťastné vlně, chtěli jsme ukojit naší touhu a zkusit slézt i tuto věž. Celkem rychle jsme se ocitli v chladném kaňonu mezi Velkou a Hladkou veží. Malá průrva, nacházející se ve východní stěně Hladké věže, dále stoupá vzhůru jako vlašťovka. Rychle jsem ji lapil a pokračoval spárou diagonálně na hřeben. Za pár minut jsem stál na malém vrcholku. Tahle cesta je nejen náročná, ale taky nebezpečná kvůli křehkosti skály. Lano a reepšňůru jsme svázali dohromady a slanili přes vrcholový blok do rokle. Na závěr této rušné neděle pak vystoupal Franz přes silně převislou západní stěnu a dále snadným jižním hřebenem na Hladkou vež. Byli jsme na vrcholu teprve druzí, respektive třetí. Jako poslední cestu jsme vylezli velmi těžkou (IV) Akademickou cestu v jižní stěně Velké věže.

 

 

Vrátili jsme se z krásných hor a našli v naších lezeckých terénech mnoho nových obtížnych způsobů jak se obohatit o nové možnosti a jak se vytrénovat pro velké horské výstupy v nejširším smyslu slova.

 

 

 

Erhard Wagner

Je zajímavé, že několik původních cest především z meziválečné doby se do průvodců nedostalo a dokonce nevzbudili pozornost ani generace po nich. Takto zůstala opomenuta např. Jižní stěna na Vzívajícího (tehdy Wampo/Rakev), nebo 80 let nemá opakovaní Východní stěna na Urbanovu věž. U některých se pak vžili nové české názvy, i když ty neměcké nebyla zas tak nepřeložitelné - viz Malý Bavorák, původně Alkoholriss/Alkoholová spára na Kubáskovu věž (Maturitu).

 

 

Jak je jistě patrné o výstupy na Pálavě se zasloužili především brněnšti lezci, ale německé národnosti. Čistě česká generace se do prvovýstupů zapojila až v druhé polovině 30tých let - např. Václav Sadílek. V dalším díle se posuneme do novější doby a zastavíme se u pár opomenutých a nových cest.

 

 

Asu

 

 

článek podpořila Maka horská