Progres?

Že se vše zrychluje a s časem se brzy bude obchodovat na Wall streetu, je jasný asi každýmu. Že má nejen Unie na vše nějaká bezpečností pravidla a že bezpečnost je více než nade vše, vidí každý také. A kdo za poslední roky cos lezl, všiml si jistě podobných věcí i ve skalách. Jaký je pak na úkor třeba právě času a bezpečnosti samotný postup, či lezecký progres v dnešních skalách?

Pár klasických pravidel:

1. Tři pevné body. Tak to je už 30 let minulostí a to je dobře. Otevřeli se nové možnosti!

2. Lézt ve stejném, nebo lepším stylu než prvovýstupce. Tedy - respektovat původní zajištění a lézt pokud možno ve sportovním stylu ve smyslu AF, RP apod... U cest, kde bylo použito swabe, či jiné saské triky, zvážit zda by to šlo bez nich. Uznávám, že se málokdy pokusitel vůbec dozví, že nějaké swabe použito bylo... Každopádně, když to borec střelil na OS před 30ti lety, tak je divné, abych já cestu předem secvičoval shora, což? Často jsem se setkal s argumentem, že to takto borci kdysi vylézt nemohli. Není to pravda! Často byli jen víc odvážnější a míň řešili. My jsme silní fyzicky, ale taky máme spoustu výmluv, proč nám to nejde... Kde je ten progres s ultralehkými sedáky, lany a superlezkami?

3. Cesta má být fyzicky i psychicky vyrovnaná. Nejen normy Unie, ale i naše hlavy nás lákají do komfortu, bezpečí a pokud možno nerizikového prostředí. Nevzniklo lezení ale právě pro svojí fyzickou a zároveň psychickou náročnost? Když pak všude namlátíme v pravidelných odstupech nerez očka dle bezpečnostních pravidel, budeme i dále vykonávat stejný sport?

4. Před prváčem vědět kudy vedou okolní cesty. Nemám čas oblízat okolí, ale vím určitě, že tudy nik nelez, nabouchám nýtový žebřík a valím na další quest. Doslova rychle, stručně výstižně.... A po mně potopa. Je to skutečně správný směr?

5. RP/OS je nejvíc. Chápu, že dnes je doba sporotvního volného lezení, ale tento styl také svým způsobem omezuje, vytlačuje především psychický aspekt lezení a upřednostňuje cifry nad skutečnými výkony. Fakt si myslíte, že sportovní 8a PP je více než 7c AF s povinnými odlezy mezi jištěními? Či kličkující stará cesta na věž na jeden RP zátah nezmění po pár přelezech povrch skály a tedy AF této cesty je neformálně víc?

6. Lézt na to, na co mám. Jediné klasické pravidlo s kterým ne úplně souhlasím. Je totiž z moderního pohledu dvojsečné. Když polezu morálovku a budu fyzickými možnostmi pod úrovní cesty, jistě se jakýms způsobem dokaličím. Půjdu-li však sportovku lehce nad možnostma, naopak se můžu cos naučit a dokonce se posunout. Tedy aspoň jedna výjimka z pravidla - nebýt dogmatický, ale pragmatický.

7. Respektovat přírodu. Chtěl bych věřit, že většině lezců nejde o to dobývat, ale pochopit souvislosti a spíše souznit s okolím. Jsem asi moc naivní, že?

8. Ideální žena pro horolezce, je ta, která v zimě zahřeje a v létě vrhá stín. Myslím, že každému dle jeho gusta....

pht - L. Trenker

Kdy tedy skutečně lezu?

Řídím se obecnými lezeckými a specifickými pravidly pro danou oblast. Neomezuji další lezce, jak výstupem, tak svým především přístupem (!!!). Toto bych možná nejvíce zdůraznil. Přístup totiž ovlivňuje nejen nás samotné, ale i lidi kolem. Přístupem vychováváme další generace a ty pak budu zaujímat podobné postoje. Přístupem si vytváříme atmosféru a prostředí ve skalách, tvoříme dle toho cesty. Přístup je našim otiskem.

Kdos tvrdí, že použití lezeček deklasuje původní výkon. Namítnu, že ve smyslu sporotvního lezení je to jen progresivní usnadnění. Sme tak schopni volně oblézt některá Áčka a stavění, případně ustát mikrostupy, neznehodnucujeme však psychický ani fyzický aspekt. Naproti tomu je i pár jedinců - viz Mauglí z Fontáče, potvrzující, že lze těžce lézt i bez lezeček. Borec je schopen vylézt 8C fb bez nich. Tedy v tomto případě možnost volby. Ostatně to bychom pak museli řešit i třeba moderní přístup ke stravě (navíc někeří žerou bobule) a trénink, který se jistou dobu uznával jako nesportovní...

Podobný problém jako lezečky jsou háčky. Dříve u nás neuznávané, dnes obecně usnadňující nejen postup v horském terénu, ale také při težších prváčích především na písku. Dokonce jsou ve velkých stěnách upřednostňovány na úkor nýtovaných žebříků. Vzpomenu jednu drobnou storku, kterou nedávno vyprávěl Igor Koller: S Joskou Rybičkou dělali narovnání Zubů nehtů v Labáku. Ryba zatloukl kruh, a Igor v RP duchu zdola cestu vkuse vylezl. Cesta byla okamžitě zrušena, že Ryba určitě pro navrtání kruhu použil háček, resp. určitě ho sebou měl, což není v duchu s pravidly...

Cesty dělány sdola jsou hodnotnější než shora. Mají navíc jednu výhodu, autor může rozhodnout o umístění fixního jištění, může dát kredit přírodnímu zajištění a celkově tak cestě vtiskáva “duši”. To jsem si uvědomil na jedné z posledních cest, které jsem měl tu čest lézt - Cestě pro malého kluka na Pálavě. Na 12 metrech jsem sice při sólo přelezu strávil asi tři hodiny ( + hodil z půlky jednu zemovku), ale elegantně si připravil jištění téměř výhradně z přírodních možností (jediná původní skoba je čtyři metry nad zemí) a na sklonku dne pak už i s jističem si tak mohl vychutnat následný volný přelez. Jedna cesta za půl dne sice není moc, ale to co člověk zažije je nakonec více než samotné číslo. Musel jsem totiž pochopit jak přistoupit na onu “psychologickou” hru (navíc po pádu) a nakonec se i cos naučil o jištění, které i zdánlivě nevyužitelné mělo koneckonců zásadní smysl v kontextu celé cesty. Tedy progres po všech stránkách.

Jistým fenoménem je dělání cest shora v nepískovcových terénech. Myslím, že má své opodstatnění, ale rozhodně ne plošně. Jsou směry, které si zaslouží být dělány sdola! Argument, že není čas ztrácet čas a nýtujem jednu za druhou, nepřidá těmto cestám moc přídané hodnoty, nebo myslíte, že jo?

Asi posledním fenoménem je přejišťování. Zde vidím největší tlak na správce skal z především masově nejširších lezeckých skupin, které se řídí pravidlem bezpečnost nade vše, nebo mám moc strach a tímto způsobem to eliminujem. U první skupiny je to jen omluvný argument na nemožnost se chtít zdokonalit, či prostě přistoupit na pravidla hry. U druhé je to paralýza strachem. Bez toho, abych ale překonal strach se nikdy v ničem nemůžu posunout. Kdyby batole řešilo strach z toho, že se nepostaví na nohy, nikdy se nenaučí chodit. Ne-liž?

v odvážné, ale vyrovnané Aleluji na Rorejsech

Kdy se jedná o jiný sport?

Cestu udělanou sdola (navíc ve smyslu AF a výš) si natáhnu shora na TR a takto ji secvičím a posléze zopakuji. (Pozor! Vnímám rozdíl mezi prvopřelezcem a prvorotpunktem. První přelez mohl být udělán zdola technicky, eRPéčkař, však cestu vylezl volně po nacvičení shora. Tady dle mne záleží, zda lezu v tom, či onom stylu).

U tradiční cesty si tuto proslaňuji a pak ji vylezu RP (kde je dán kredit prvovýstupcům?), nebo jištění připravím shora a posléze cestu zopakuji. To je pouze hodně slabé PP, kde jsem zcela vytěsnil původně zamýšlenou druhou stránku výstupu. Cestu zdola hodnocenou třeba jako E3 jsem deklasoval na nižší stupeň a tedy lezl zcela něco jiného. Podobně je tomu i u pískovcových spár lezených s ufy. Když to borci dokázalí kdysi vylézt bez nich, jakto, že to nedokážeme vylézt my taky? V čem je náš progres? Ufem psychický aspekt deklasuji na téměř nulu. Tedy jiná cesta a jiný sport...

Přidávám si další fixní jištění, několikanásobně prodlužuji stávávající jištění při instalaci shora (zvyšuji počet cvakání z jednoho jištění). Aha takže vlastně mám strach, nebo skutečně neumím lézt. O jakém sportu se pak bavíme? Výjimkou by snad mohlo být toto: Lezu původně technickou cestu (a jištění je umístěno nevhodně pro volný přelez), nebo by karabina ničila povrch skály, nebo by hrozil fatální úraz prvolezce (předskalí apod), což často ale také není omluvou.

Nakonec aby to neznělo, že kážu vodu, tak rozhodně sám ne vždy vše dodržuji. Člověk se nějak vyvíjí a vím, že i určité přelezy z počátku mého lezení bych dokazal dnes vykonat líp, nebo prostě občas zpohodlním a nevylezu danou cestu v duchu korektnosti. Co mne však nejvíc fascinuje, že často i po takovém přelezu neslyším nic, že to bylo uděláno špatně a naopak sám sobě musím být soudcem. Mrzí mne, že si to hlídat musím sám. Hrajem tedy doopravdy každý jinou hru? Není to škoda? Co takhle vnést do toho lezení opět i skutečnou kvalitu? 

Papalalulu Asu

Doplnění:

Pro objasnění některých spornějších bodů se pokusím vše ještě nějak minimalisticky vyhodnotit. Jistě ste si všimli, že toto nemá být etické kázání, ale zamyšlení nad (ne)posunem kvality lezení v posledních letech (v závorce shodnocení číslem od -5 do +5, rozptyl dle přínosu):

- Přístup jedince je nade vše! (-5/+5)

- Kredit prvovýstupci, či lépe. (+1/+5)

- Zachovat vyrovnanost cesty. Lezec se tímto zdokonaluje, zoceluje, tedy progres. (+1/+5)

- Příroda, skála je víc než přelez. Tedy rozumem, ne egem. (+1/+5)

- Lezečky jsou možností volby, můžou usnadnit výstup, nedeklasují kvalitu. (0)

- Vyjimatelné prostředky na nepísku nahrazují skoby a klíny, nedochází tedy ničení povrchu skály a není potřeba nic vrtat do skály - progres. Naopak ufa ve spárách snižují kvalitu výstupu - regres. Buď neumím smyčkovat, nebo nejsem zdatný v dané technice (prostor pro zlepšení). Jako paralelu z nepísku přihodím toto  - v cestě použiju tři frendy, což je ok. V té samé cestě použiju jen jednu vlastní skobu - regres.  Vnímate ten rozdíl? (-5/+1)

- Háček - minimálně ovlivňuje povrch skály. Proti použití nýtu progres. (+1)

- Zdola/ shora - to mluví samo za sebe. (0/+1)

- Přejištění/dojištění. Když něco na základě domluvy skupiny místních lezců/autorů přejistím, je to v pořádku. Když něco kdes svévolně fixně přidám, snižuji kvalitu původního výstupu. Tedy neúcta, nebo nepochopení souvislostí.  (-5/+1)

Snad už pochopitelnější.