Krasoviny - Kde je vůle, tam je výsledek (občas)

Jako zraněné zvíře cítí, že se blíží jeho konec i já si uvědomuji, že čas na projekty na laně se proklatě krátí. Je třeba jednat. V sobotu celý den pomáhám Houbovi s jednou podlahou, a tak se domů dostávám až se zapadajícím sluncem kolem páté, když v tom mi volá Matěj: ,,Doraž na Býčinu, bude sranda…“ Mrknu na počasí a zjišťuji, že v neděli brzy ráno přijde fronta. Mám tedy nějakých osm hodin dobré podmínky. Rychle balím, nasedám do auta a vyrážím. Po šesté už přicházím pod nástup novinky Ahnenerbe (9+), kterou mám z minule dobře rozjetou.

Podmínky jsou ideální – skála suchá jako troud, deset stupňů a lehký větřík. Zapínám čelo a skoro poslepu se rozlézám v první délce Drobka, abych la línii nacvakal. Ještě pár minut strečingu a jde se na to. Kluci mi svítí v prvním bouldru pod nohy. Pár tahů a jsem v nohandu za obě kolena. Pode mnou se štosuje zástup jeskyňářů se světýlky, nevnímám je. Druhý bouldr jedu na max, ale závěrečný heil je prostě ukrutný. Padám. Hoďka pauza během které rozděláváme oheň, abychom se zahřáli a jde se na druhý pokus. Tentokrát provedu vše se strojovou dokonalostí a dostávám se přes druhý nohand až ke třetímu bouldru. Levačka drtí oblý spoďák, pravá skáče přes přídrž do špatné lištičky, nohy a dlouhý nátah levou do oblé lišty. Cáá, pád. Sakra, to byl zatím nejlepší pokus. Vypadl jsem dva kroky před koncem. No nic, tak tento víkend to je v pytli. V noci začne pršet a zítra to zvlhne. Sedáme k ohni, opékáme klobásky, kecáme o všem možném. V deset večer se Matěj zvedá, že to už asi balí a jde spát. V hlavě mi probleskne šílený nápad. Co kdybych to přeci jen ještě zkusil. Aspoň si to ještě jednou prolézt, ať si tělo lépe pamatuje kroky. Na přelez jsem si dával šance tak 30 ku 70. Třetí pokus, tma, dvě klobásy v sobě, to přeci nemůže vyjít. Nastupuji. Jedu svůj program a najednou jsem v odpočinku pod závěrečným bouldrem. Cítím se docela dobře. Snažím se v nohandu vydržet co nejdéle. Minuty plynou a laktát pomalu odtéká. Vyrážím. Levá, pravá, levá,… Najednou držím dvojprst, křičím radostí. Není možná. Povedlo se. Na polici přetahuji lano a opatrně dolézám poslední dobrodružnou komínovou část ke slaňáku. Další cesta vylezena za pět dvanáct. Supr pocit.

  V neděli opravdu prší a podmínka je bídná. Pouštím se do krokování Panychidy (9+/10-). Před odjezdem jsem schopen přelézt jakž takž úvodní bouldr. Spojení s vytrvalostním dolezem bude ale psycho.

  Další pátek sedáme se Zbyňou do káry a valíme znovu, snad letos naposled, na Býčinu. Borec se pouští do Drobka, ale není schopen v bouldru kloudně zapatovat, a tak sjíždí dolů. Já začínám kolotoč pokusů. Vždy tak na třetí pokus dám spodní bouldr, ale padám v kroku, kdy se v druhé polovině musí založit pravá pata a přešáhnout pravačkou dál. Zkouším vše možně, ale krok ne a ne zlehknout. Zbyňa mezitím osuje Zvratky naší matky (8-) a posouvá si tak osobáček. Dále se pouští do krokování Soplivé zeleně (8+). Při jištění nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy to bylo mé maximum a jak jsem musel oproti Zbyňovi dřít.

Matěj Zvrací

  V sobotu ráno se jdeme projít po okolí. Navštěvujeme Jidášku, Partyzánskou jeskyni a Ruský kříž. Jeskyni Nad Švýcárnou se nám nalézt nedaří, a tak se vracíme zpět k lezbě. Pokusy v Panychidě pomalu přestávám počítat. Odpoledne si uvědomuji, že takto to dál nejde. Musím vymyslet lepší odpočinek. Pravá noha v díře je sice fajn, ale člověk se musí pořád alespoň jednou rukou přidržovat. Rozhoduji se tedy, že zkusím nasadit nohu levou. K mému překvapení to opravdu funguje. Pozice je sice více bolestivá a člověk musí neskutečně zatínat břišáky, ale daří se mi uvolnit obě ruce. Super, tohle by mohlo v konečném důsledku hrát velkou roli.

Boulderová novinka.

Večer ,,stavíme“ zajímavý nový bouldr (Mein kampf 6B) a zkoušíme jeho prodloužení. To se nám sice už nedaří, ale asi víme jak na to. Aby dobrodružství nebylo málo, vydáváme se na noční climbing na Krkárnu. Lezeme třídélkovou Werutu (3+), která se pyšní hlavně svým datem vzniku. Jedná se pravděpodobně o jednu z prvních cest v Krase vůbec (1916).

Zbyňa na vyhlídce.

 Nedělní ráno je ve znamení procházky na opačnou stranu než včera. Nalézáme zase spoustu zakázaných sektorů, nad kterými lezcovo srdce jen smutně zaplesá. Zbyňa dává z první bomby první délku Leontopodia (8-), bohužel padá v horním dolezu. Už toho má klučina taky dost. Jakmile se trošku zvedne teplota, jdu zase na pokusy. Cítím se fakt odpočatě, takže by to mohlo dnes vyjít. Bouldr už mám nachozený a s novým odpočinkem dokážu vždy mnohem lépe sklepat. Jdu na to. Lišta, nátah do madýlka, pohlídat si nohy a ta pata. Kdo by to byl řekl, že mi tento krok bude dělat takové problémy. Tentokrát se trefuji na milimetry přesně, pravá ruka drží bočák a levačka dynamicky do cvakacího madla od tramvaje. Vyvlátí nohou, cvak. Zbytek mžitky před očima a šílený řev. Top. Yes!

Třetí a zatím asi nejtěžší 8a je doma. Radost a totální nátek, že nejsem schopen ani vycvakat presa. Zbytek dne lezu pro radost již přelezené a užívám si podzimu. Před odchodem si dám Drobkův strop (9-) a jedeme spokojeni domů.

Popřelezová radost.

 Zaseknout se u jedné cesty se holt někdy vyplatí. Příště zas…

Text a foto: Filip Zaoral