Krasová abeceda S2

Dnes jsem si pro vás přichystal druhou polovinu písmena S. podíváme se do tajemných Žlebů, časově omezeného Josefovského Údolí, prosluněné Rudice a zastavíme se i na opomíjené Bajerce. Mnozí z vás již jistě očekávají první jarní paprsky, aby mohli vyrazit ven zúročit těžce vydřenou sílu a vytrvalost z bouldrovek. Snad se v dnešním seznamu najde pár tipů, které se k této první jarní rozlezbě budou hodit.

Satanovi soustružníci

Josefovské Údolí, Krkavčí skála, 9-/9, P. Štulpa, 1990, 18m, borháky, sportovní

Tato doporučeníhodná štreka se skrývá v pravém horním patře Krkavčí skály. Kolmý profil dává tušit, že nepůjde o žádnou natahovačku po čapácích, ale o poměrně fikaný bouldřík po lištách. Způsobů k přelezu je několik. Já využil flexibilitu svých kyčlí a v klíči jsem zapatoval nad levou rukou, což mi umožnilo se posunout do lepšího chytu a cestu tak přelézt. Nepropadejte panice, pokud se vám nepovede program vymyslet hned, je potřeba se jen trochu kousnout a zkoušet a zkoušet…

Foto: Satanovi soustružníci

Slovanské starožitnosti

Josefovské Údolí, Býčí skála, 9-, D. Janák, 201?, 15m, borháky, sportovní

Pravý opak předchozího. Převislá hrana jeskyně nabízí poměrně dobré chyty, které stačí uždímat a máte vyhráno. Zajímavé je uchopení jedné obliny v půlce stropu. Pokud ji zmáčknete takzvaně na Spocka (dva a dva prsty u sebe), poskytne vám dostatečný komfort k dalšímu kroku. Další dobrá finta je levá pata co nejhlouběji v díře, ale to by vás jistě napadlo také. Pokud je pro vás daná obtíž spíše na rozlezení, doporučuji neukončovat linku prvním exitem, ale pokračovat dále. Skončíte-li na štandu Klenby Idaha máte to za 9. Pokud máte pořád málo, můžete se realizovat v prodlužce Býčí krev L1 (10) nebo v celém zatím nevylezeném projektu Býčí krve (11?).

Foto: Slovanské starožitnosti

Salve walley

Josefovské Údolí, Jáchymka, 9-, F. Jandák, P. Ševčík, 1974, 28m, borháky, sportovní

Cesta byla udělána na počest poutníkům, kteří procházeli údolím k bazilice do Křtin. Technické lezení zde bylo zastoupeno nýtovým žebříkem, který postupem času ztrácel na kvalitě. Když jsem cestu hákoval já, nýtky byly v takovém stavu, že pokud bych vyrval jeden, nejspíše by šly všechny. Každý druhý byl povytažený a ohnutý. Některá očka byla nalomená nebo chyběla úplně. Co vám budu povídat, měl jsem smrt v očích. V roce 2015 cestu přejistil a volně vylezl Asu. Vznikla tak krásná silovo-technická linie, která je v polovině zpestřena posezením v jeskyňce u štandu. Dolez pak má dvě varianty. Zleva nepříjemným cukem přes převísek nebo zprava převisem o něco majestátnějším, který je ještě vyšperkován pouze erární smyčkou. Osmičkové kroky nad zmíněným jištěním tak dostanou zcela nový charakter.

Foto: Salve walley

Schody do nebe

Josefovské Údolí, Býčí skála, 8+, J. Svozil, R. Hýsek, 1999, 18m, borháky, sportovní

Řekl bych, že v této cestě se nachází jedna z nejmenších povinných lišt v osmém stupni v celém Krase. Síla v prstech je tedy v tomto případě nezbytností. Po překonání oné mrchy, která je naštěstí hned na staru, vás čekají kroky v mírném převise po středně dobrých chytech. Jakmile se dostanete pod strop, máte vyhráno. Dále totiž pokračuje už jen Adamova Echolokace (11) a to je nejspíše jiná písnička. Jednou jsem v tom mistra viděl. Představte si, že jste rozkročeni pod stropem v maximálním provazu a máte za úkol se dostat do chytu na kterém stojíte pravou nohou…

Foto: Schody do nebe

Stěnava

Josefovské Údolí, Krkavčí skála, 7-, E. Křivý, F. Ertl, 1937, 45m, borháky, sportovní

První polovina cesty je jednou z nejstarších cest v Krase vůbec. Dříve se tato část výstupu jmenovala Záhadná hrana, což je zajímavé, protože myslím, že po hraně (alespoň v první polovině) se moc neleze. Každopádně se připravte na dlouhou konstantní linii v lehce položeném a později kolmém profilu. Zvláště na podzim (jindy se ani kvůli omezení lézt nedá J ) je slezení této linie jistě velkým zážitkem.

Superlesnická

Josefovské Údolí, Krkavčí skála, 7-, J. Jirůšek, B. Zuzan, 1951, 18m, borháky, sportovní

Koutek jako když střelí vás ve své horní části dokáže pořádně potrápit. Připravte se na technické našlapování a nepříjemné kroky, u kterých se vyplácí klasická lezecká rada: ,,Nohy vejš…“

Saxifragment

Žleby, Saxifraga, 9, J. Bednařík, R. Sedlášek, P. Vrtík, D. Janák, 2000, 25m, borháky, sportovní

Silový bouldr hned na nástupu mě kdysi hodně vyškolil. Po mé první návštěvě jsem měl vymyšlený program zleva, který však byl klasifikačně minimálně o plusko těžší. Až při druhé sešně jsem přišel na zoubek dlouhému kroku zprava a přelezový program byl na světě. Zbylých dvacet metrů lezení se pak člověk už jen bojí, že to někde pokazí. Jo a abych nezapomněl, první RP má na svědomí poslední jmenovaný – Stoupa.

Stará Saxi

Žleby, Saxifraga, 7, R. Hýsek, P. Pochylý, M. Pavelka, 1963, 25m, borháky, sportovní

Na tvorbě této klasiky se podílel i jeden z bratrského dua Pavouků. Linka vede poruchou ve střední části Saxiiných převisů. Systémem děr se dostanete pod finální převísek, kde vás čeká nepříjemné klíčové místo. Poradím, že stačí šáhnout hodně hluboko do levé díry, kde naleznete chybějící část skládanky.

Smích v tabletách

Žleby, Masiv berana a rorejsů, 7-, J. Šustr, A. Piňos, 1982, 18m, borháky, sportovní

Asi nejlehčí rozlezovka ve sportovní části Rorejsů. Na 7- mi však přijde poměrně vypečená. Nad klíčovým borhákem musí člověk provést dlouhý tah do špatného chytu, nakopat nohy a přešáhnout. Cesta končí na polici, ze které se dá buď slanit a nebo, máte-li dostatek expresek, pokračovat dále novou prodlužkou od dua Wolf, Konečný. Cesta se jmenuje Zamrzlý úsměv (8-).

Sokolíky

Žleby, Macocha, 7, V. Pipal, V. Gregor, V. Šatinský, 1967, 60m, borháky + vlastní, horská

Tento ozajistný horský výstup si budu ještě dlouho pamatovat. Cesta je rozdělena na tři délky, z nichž každá nabízí něco jiného. Zadaří-li se vám přelez, můžete si gratulovat ke složení pomyslné horolezecké maturity. První část je zarostlá a téměř se v ní nedá zajistit, váš postup tedy musí být precizní, aby vaše hlava nedostala, co proto. Druhá, klíčová, délka je ryze technického rázu. Po úvodních krocích dolezete ke staré třímetrové repšňůře, po které kdysi borci kyvadlově přetraverzovali doleva do koutku. Dnes je však již úsek vylezen volně, a tak vám nezbývá nic jiného, než opustit příjemné velké madlo a dostat se na kýženou druhou stranu pomocí balančních schopností a všech svatých. Třetí délka pak vede chvíli sokolíkem, který vás dovede na vrchol věžičky pod finální převísek, který zase proškolí vaše paže a jejich sílu. Dohromady zde tedy naleznete celou škálu lezeckých problémů (psychické, technické, fyzické), které jsou navíc umocněny téměř magickým prostředím propasti Macochy.

Foto: Sokolíky

Spodek Macochy

Žleby, Macocha, 6-, F. Plšek, B. Kyněra, H. Pavlovský, 1946, 90m, nýty + vlastní, horská

Další legendární linie v ďáblově chřtánu. Jedná se o nejstarší cestu ze Dna, kterou lze navíc zdolat stylem nejčistším, tedy volně. Cesta ležela dlouhých 25 let ladem, až loni v prosinci se jí ujal Asu. Vyčistil a přejistil klíčové pasáže a dal nám tak k dispozici dlouhou a krásnou linii (navíc s historickým okénkem). Štreka se dá rozdělit na 4 délky z nichž nejtěžší je asi hned nástupový pětimetrový převislý koutek. Nejhezčí je pak předposlední, vedoucí podél úžasného sokolíku, ve kterém člověk nabere dechberoucí expozici a skoro je mu pak líto, že délka končí a on musí na polici zaštandovat.

Sámova cesta

Rudice, Masiv hradu, 10-, V. Pipal, I. Šteflíček, 1986, 18m, borháky, sportovní

Dnešní nejtěžší prásk, který se prvního RP dočkal až v roce 2005, kdy cestu přelezl Adam Ondra. Samotné obtíže začínají po cvaknutí druhého borháku a skončí až pod čtvrtým. Po cestě musíte uždímat poměrně malé lišty, ke kterým jsou k dispozici ještě mizernější stupy. Hodně lidí cvaká třetí jištění až z poměrně velkého nadlezu. K takovému postupu však doporučuji těžšího jističe a matku na nástupu.

Skočná

Rudice, Slza a Podhradí, 8/8+, V. Wolf, 1999, 15m, borháky, sportovní

Hravá cesta na opomíjeném Podhradí. Technická ladička s nepřeberným množstvím špatných chytů je vhodnou alternativou k věčně přelidněnému Hradu.

Staré varhany

Rudice, Nad propadáním, 7-, T. Závodský, J. Vaněk, 2007, 18m, vlastní, horská

Zajímavá skopičina dole v chládku nad propadáním. Cesta začíná pár metrů od vstupu do jeskynního komplexu (zavřená železná vrátka). Linka vede převisem až k protější stěně, na kterou se musíte dostat, abyste mohli pokračovat dále na povrch zemský. Celou dobu totiž lezete ve tmě jakoby v jeskyni. Čelovka je proto téměř naprostou nezbytností. Linií vás provede pár erárních hodin a hodí se i střední frendy a vlastní smyčky.

Stromová

Skály v údolí Říčky, Bajerova skála, 8, V. Bajer, 1970, 18m, borháky, sportovní

Z mého pohledu asi nejlehčí krasová osmička. Na dnešním nástupu je totiž hromada kamení, která nález do nepříjemného bouldru značně ulehčuje. Od poloviny pak už stačí jen dýchat, přemýšlet a opatrně vzlínat technickým terénem ke slaňáku.

Super Meles

Skály v údolí Říčky, Bajerova skála, 8, J. Nešpor, 1989, 18m, borháky, sportovní

Varianta klasického koutového Melesu. Po přelezení úvodu, který mi na 7- přijde dost výživný, se cesta odpojí a pokračuje doprava k samostatnému jištění. Po překonání bouldříku doporučuji cvaknout očko z levé cesty a pokračovat na vrchol. Při nezapnutí zmíněného háku vám totiž hrozí poměrně nepříjemná tlama o strom, který máte jen pár centimetrů za zády.

Souboj s vlkem

Skály v údolí Říčky, Bajerova skála, 8, P. Dumpík, V. Wolf, 2007, 18m, borháky, sportovní

Ultimátní bouldrová cesta. Tady si naopak myslím, že leze-li se cesta direkt verzí (tj. tělem kolem všech jištění), je to nejtěžší věc v Krase v daném stupni. První a druhý bouldřík bych ještě snesl, ale to, co přijde těsně pod vrškem je dle mého na osmičku už příliš. Každopádně pěkné hraní s rovnováhou a nechyty. Výška u této cesty je rozhodně výhodou.

Text,foto a video: Filip Zaoral