Krasová abeceda Ječko

Konečně se dostáváme k ,,tučnějším“ písmenům. Dnešní nálož je zase plná sportovních skvostů, ale nezapomněli jsme ani na odvážné cesty, které si nezadají s mnohými pomníky na písku. Navíc se shodneme, že dnes vynecháváme kategorii ,,opravdový hnus“. Fil + Asu

Jarní cesta

Žleby – Saxifraga, 6+, V. Pípal, V. Valoušek, M. Šlechta, 1963, 30m, borháky, sportovní

Parádní dlouhá štreka téměř horského charakteru, ve které se dobře začíná žlebský den. Jištění je zde opravdu přehršel, takže doporučuji vzít s sebou alespoň 12 expresek, což je na Kras docela neobvyklé. V jarně letních měsících pozor na hnízdění. Jednou na mě z dutiny vyletěla poštolka a minula mě asi jen o metr!

Jedna dvě, spadlá jde

Žleby – Henryho stěna, 8/8+, P. Weisser, 22m, borháky, sportovní

Vytrvalostní spoďáková rallye, která vám nedá nic zadarmo. Po lehkém úvodu na vás čeká přebírání spoďáků a bočáků v převise zakončené menším bouldříkem do madla. Jedna z mála cest, která je snažší pro lidi menšího vzrůstu. Na Bidlovo nadávání, že se tam neposkládá, snad nikdy nezapomenu… Je ale pravda, že ty nohy měl hodně jalové.

Parádní cesta, jedna z nej na Henrym.

Jezzabel

Žleby – Masiv Berana a Rorejsů, 7, J. Beneš, M. Mikyška, 1978, 30m, skoby a vlastní, horská

Vzpomínka na přelez z před pár let: Slunce se střídá s mraky a navíc i lekce profukuje, nad štandem se klimbe ve staré skobě šlinga a já už se pomalu sunu vzhůru, začátek si trochu pamatuju z Pjótrova pokusu a tak za chvíli už stepuju pod bouldrem. Člověk se asi musí poddat charakteru skály a až pak ho snad i nechá prostoupit. Chtěl bych si odsednout, ale skoba opravdu nebudí důvěru, a tak až po menším hecu a radě stařešiny se konečně vyhoupávám i nad ní. Kupodivu vše pevné a dokonce i s nohama. Dolézám na malou lištu a jen tak z nudy provazuji sice výrazné, ale o to víc důvěrunebudící hodiny a hledám kudy dál. Po dvaceti minutách začínám být zoufalý (navíc lýtka už mám zapálené z věčného přeslapování), chvíli uvažuji o vrtuly, ale pak konečně vysoko nade mnou spatřím skobu (až tam budete taky stát, tak je přímo nad váma, ale téměř dokonale splývá se skálou). Ještou kousek traverz a pak docela ladným pilířkem s vytečenými chyty, jak někde na jihu dolízám k ní. Tutovka jak chceš a rázem je sebevědomí výš. Dále lekhé, ale zarostlé a navíc v hlavě ochuzené o přemýšlením nad chyty, to začne šrotovat z jiné stránky. Přemýšlím nad výstupem a docházím k tomu, že Mauglí (a možná i jiní, keré neznám) museli mít vytříbený cit na výběr směru výstupu. Traverzovat v cestě o metr dál, skončil bych v rozchrastu, lezl-li bych před traverzem o metr výš, skončily by chyty. Navíc jsem udiven i drzostí s jakou onen borec podobné cesty vybouchal. Nikdy bych si netroufl podobnou cestu vylézt pouze s jednou zajišťovací skobou a druhou pouze k určení směru výstupu, hold stará škola, jiná liga, mohu jen tiše závidět a smekám! Respekt borci!!!

Janzen

Sloup – Stěny u Sloupské jeskyně, 8+, Z. Konečný, 1984, 18m, borháky, sportovní

Famózní technická linie, u které zapojíte nejvíce lýtka a hlavu. Přes nástupový bouldřík a překul přes převísek se dostanete do madla, kde to začne. Technická ladička v šikmém traverzu vás určitě na pár chvil zaměstná. Pozor však na tarzanovské pády. Za zády máte totiž poměrně blízko předskalí, které je špičatější, než si myslíte. A název? Ten dal dokonce přezdívku jednomu Krasovému matadoru. Jedná se prý o jméno nějaké zombie z béčkového hororu.

Po přelezení Janzenem asi nejtěžší cesta v té době na Moravě. Hudy prej cestu secvičoval nějaký ten pátek, než se konečně zadařilo. Pro mne osobně taky příjemná vzpomínka na rychlo odpůldne se Svištěm, který mi cestu prádně vyradil na flash. Pamatuji si hlavně poslední krok, kdy sem borcovi kontroval, že už nemůžu a padám, na což mi prostě suše řek: Někam skoč, tak jsem skočil a byla tam dobrá lišta a pak madlo, přelez tak byl v kapse. Parádní klasika! O pár let později se samotným autorem jsme přidali ještě rovný finiš, který cestu ještě výrazně okoření závěrečným bouldříkem...

Ještěrčí

Sloup – Stěny u Sloupské jeskyně, 7-, Z. Konečný, D. Smejkal,1983, 15m, borháky, sportovní

Supr rozlezovka či dolezovka. Jasná linka v kolmé části sektoru. V půlce doporučuji vzít první lištu druhou rukou, než si zpočátku myslíte, vyjde vám to pak lépe. Těsně pod řetězem se pak nachází ještě jedno blbé místo, kde musíte věřit hlavně levé noze.

Jen jeden může být první

Sloup – Stěny u Sloupské jeskyně, 8-, V. Wolf, A. Eichmeir, 2004, 15m, borháky, sportovní

Téměř středomořský zážitek okořeněný vrcholovým výhledem na Sloup. Kvalita vápence v horním patře je opravdu perfektní a kdo má rád kolmé technické cesty po dírkách a s nohama na tření, ten si bude chrochtat.

Jelínkova

Sloup – Staré skály, 10-, J. Jelínek, J.Novák, 1975, 18m, borháky, sportovní

Kdysi hákuvka, ve které se autoři odvážili do napohled hladké plotny Starých skal. Dnes poměrně lezená sportovka s nepříjemným bouldrem, přes sekaný bočák. Zajímavé je, že i přesto, že je chyt upravený, tak mnoha lidem nesedí a lezou to tak bez něj. Hold příroda má občas navrch.

Jiné časy

Holštejn – Vaňousovy díry, 7+/8-, J. Zdražil, 1987, 20m, borháky, sportovní

Moje první ,,těžší“ cesta v Krase. Pamatuji si, že jsem ji viděl lézt nějaká dvě děvčata, a tak mi to nedalo a pustil jsem se do boje také. První výjezd jsem však odjížděl jako zpráskaný pes s nepořízenou. Klíčový přešah jsem nebyl schopen ufixovat. Druhý výjezd se však vše zdálo být jasnější, a tak jsem se mohl radovat z první lehčí osmičky (z dnešního pohledu se jedná spíše o těžší sedmičku).

Jižní stěna

Josefovské Údolí – Kostelík, 5, F. Plšek, J. Jirůšek, O. Hlavenka, 1944, 20m, skoby, horská

Když jsem cestu lezl poprvé (sólo), zjistil jsem, že klíčové místo metr pod hranou (rozuměj téměř na konci) je durch mokré. Chtě nechtě jsem musel slézt tři metry dolů na polici a slanit ze dvou skob. Podruhé jsem byl na místě už za lepších podmínek a vše proběhlo, jak mělo. Parádní klasika po skobách v ukloněné stěnce.

Jak jsem vyhrál válku

Josefovské Údolí – Kostelík, 7+/8-, D. Janák, M. Podbraná, 1997, 18m, nýt a vlastní, horská

Pokaždé když jsem navštívil Kostelík, tak mě první (zároveň však poslední) nýt z cesty lákal. Nikdy jsem však nenašel odvahu. Cesa vypadala krutě a fakt, že kromě nýtu v cestě jinak nic není, na odvaze nepřidal. Minulý víkend jsem si však cestu proslaňoval, vyčistil od lokrů, křoví a mechu a osadil celkem tutové jištění po dvou metrech. První nález vypadal nadějně, ale nakonec jsem nedokázel rozklíčovat bouldr přes parádní oblou hranu, kde platí heslo: čím máš nohy více vlevo, tím lépe. Na druhý se však už podařilo a další hnusák tak přistál do deníku. Cesta nakonec obsahuje pěkný zajištěný bouldr a poměrně příjemné zajistitelné cca 4+ lezení nahoru. Tak hurá do toho, než to zase zaroste...

Stoupova první vlastní cesta v Krase. S "nový" ale o to víc tupím vrtákem od Janzena musel udolat super tvrdou skálu a vyhrát tak válku s nervy. Celkově zhurta bouldrová štreka.

Jarní deštík

Rudice – Masiv Hradu, 7, P. Weisser, 1998, 10m, borháky, sportovní

Bouldrový nástup jsem zkoušel snad celý den, než se mi podařilo ho rozklíčovat. Hravé přebírání nicchytů jednoho docela vysílí, to vám povím. Po cvaknutí borháku, laláč až ke slanění.

Kdysi pověstná 5+, která přišla na svět jednoho jarního odpoledne s přicházejícím deštěm, pro bouldrové fajnšmekry si lze vyhrát i v SD nástupu.

Jirůškova

Rudice – Masiv Hradu, 6-, J. Zuzan, J. Jirůšek, 1944, 10m, borháky, sportovní

Podle mě nejuklouzanější stup v Rudici. Kdo ustojí, má vyhráno, kdo ne, musí předvést maximální sílu a jde to taky. Onehdá jsme to zkoušeli v botech (=druhá z uvedených variant) a šlo to také, takže se nebojte. Jen počítejte s tím, že budete chvíli nadávat.

Jasná páka

Rudice – Masiv Hradu, 8-, P. Weisser, 1989, 15m, borháky, sportovní

Nádherná cesta uprostřed Masivu vyloženě vybízí ke zlezení. Rozhodně doporučuji sebrat trochu odvahy a vzít to direkt jako autoři (nenalézat k prvnímu očku z Šípkové Růženky) Zaručuji, že pak budete mít lepší pocit z vykonané lezby a pivo bude zaslouženější. V této štrece si každopádně přijdou všichni na své. Technický položený nástup za malé bočáčky, převislý silový prostředek za dobré, leč vzdálené chyty a kolmý vytrvalostní dolez po dobrých. Co víc si přát. Cesta může posloužit dokonce k tréninku morálu, protože se dá lézt stylem trad po vlastním jištění.

Jako jed

Rudice – Nad Propadáním, 7+, P. Kubík, R. Bedan, 2005, 20m, borháky, sportovní

Luxusní lezení v ne zrovna luxusním sektoru. Přiznávám sice, že cestě ,,něco“ chybí, ale opravdu nevím, co. Je totiž dobře odjištěná, je v kompaktu, kroky jsou taky pěkné (rozuměj žádný velevýmrd), délku to taky má… Opravdu nevím. Však zkuste a uvidíte.