Zběsilé Ta3

Všechno začalo nenápadnou konverzací o horském lezení s Honzou při klasickém krasovém odpoledni. ,,Tak co, kdy vyrazíme třeba do Tater?“, ,,Co někdy v září, to bývá stálé počasí…“, ,,Ok.“ A bylo domluveno. I takto jednoduché to občas může být. První víkend po mém návratu z Peru jsem dostal rýmečku, takže se akce posunula o týden. Sice to znamenalo méně světla a více zimy, ale také více natěšenosti na tatranskou žulu.

V pátek jsme vyrazili ze Šternberka kolem čtvrté hodiny. Za Rožnovem přišel první zádrhel. Honza zapomněl přilbu. Zapojujeme do hry improvizaci a voláme do Žiliny do Hudy sportu. Ochotný chlapík se dušuje, že to není žádný problém a že nám přilbu po šichtě doveze na nádraží do Bytče. O půl osmé na nádraží opravdu borec vystupuje s přilbou v ruce a mává na nás. První zádrhel vyřešen. Druhý však přichází nečekaně brzy. Když chce Honza vystřídat v řízení, zjišťuji, že jsem si pro změnu já zapomněl doma peněženku se všemi doklady. No nic, Honza znovu usedá za volat káry a jede se dál. Do Lomnice dorážíme kolem půl jedenácté. Rychlí guláš a zalehnout.

V šest už jsem na nohách a šlapu do kopce na Skalnaté pleso. Tentokrát se mi jde o něco lépe, protože mi kolega slíbil, že mi vezme vercajk na lanovku. O půl osmé už zevluji nahoře a čekám na Honzu, který se vyhrne z lanovky s první várkou turistů i s mým batohem a koloběžkou. Tu necháváme v křoví a mažeme pod nástup. Batoh s vařením a spaním schováváme pod kámen a hurá do sedáků. Cíl je jasný: Tulák po hvězdách (8-), Obrovský kút (6) a vrchol Kežmaráku. Poměrně smělé, leč o to více questózní. První metry ubíhají docelarychle. Vždy maximálně tři kousky na vyšponované sedmdesátimetrové délky. Za hodinu a půl jsme na ,,čokoládové polici“ (na tomto štandu se prostě jí čokoláda ve velkém) pod plotnami Tuláka. První délka vychází na mě. Poměrně lehký koutek a takový pětkový úvod do ploten. Ve druhé délce čeká na Honzu první klíčový flek. Převis však přelézá, jako by se nechumelilo a už jsme na začátku majestátní plotny. Při pohledu na vzdálenosti mezi jištěními mě trochu lechtá v podbřišku. Nedá se však nic dělat, nadechnu se a jdu na to. Celá plotna je poměrně konstatní lezení někde mezi 7+ a 8-. Malé lištičky nátahy a hlavně poměrně odvážné vzdálenosti mezi nýty. Vše naštěstí dobře dopadlo a my jsme najednou na předposledním štandu. Posledních sedm metrů Honza rychle vyleze a je posekáno. Při slanění se nám bohužel seká lano a tak pro něj musím částečně jištěn, částečně sólo vylézt. Metodik by zuřil, ale na ordnung není čas ani síla.

Po krátké pauze (,,čokoládová police“ zase dostála svého jména) se pouštíme do druhé půlky Obrovského kouta. Délky ubíhají jedna za druhou a my jsme za chvíli nahoře. Kdeže byla ta šestka? Teď už jen 200 metrů místy trojkového scramblingu na vrchol. Klasické potřesení rukou, vrcholovka, kochačka a hurá do bivaku na polévku. Na tu přijde řada po zhruba hodině a půl úmorného scházení hřebenem a posléze žlabem dolů. Aby to však hoši neměli tak jednoduché, zjišťuji, že jsem vzal téměř prázdnou plynovou kartuši. Jednoho číňana tak tak uvaříme, na druhého se ale můžeme leda tak smutně koukat. No co, volíme taktiku hladrychle zaspat, a tak jdeme na kutě.

Ráno klasika o páté. Tupé mžourání před sebe a soukání něčeho energetického do krku. Na teplý čaj či kaši však musíme kvůli mé skleróze zapomenout. V šest už nalézám do první délky. Dnešní cesta se jmenuje Total free jazz (8+). Musíme se tedy dostat zase nahoru pod plotny. Jako přístup volíme velký kout vlevo od včerejšího nástupu. Valíme jako draci a asi za hodinu a půl po pěti délkách jsme tam. Honza začíná první osmičkovou délku. Nad nýtem však ztrácí směr a vydává se cca 7+ terénem bez kloudné možnosti zajištní ke štandu. Poslézezjišťujeme, že jsme měli valit více zleva. V horách se naštěstí krasová policie nevyskytuje, a tak nad zablouděním mávneme rukou a pokračujeme dál. Další délka je sice lehčí, ale na 30 metrech potkáváme jeden nýt a jednu skobu. Vlastního nic moc člověk založit bohužel nemůže. Klíčová délka vychází na mě. Jestli jsem se včera v Tulákovi bál odlezů, tak dnes to vypadá ještě hůř. První nýt kdesi v pěti metrech a další téměř v nedohlednu. Obuju lezky a jdu na to. Žiletky a strašně špatné nohy, snad jedině tak by se daly popsat následující metry. Jedu na max, dělám osmičkové kroky tři metry nad boltem. Na větší poličce (široká cca čtyři centimetry) ve dvou třetinách řádně odpočívám. Čeká mě už jen poslední nýt a je posekáno. Tři kroky pod ním jsem však nahranej. Ždímu krystaly a cítím, jak se mi potí pravá noha a stup drží čím dál míň. Člověk by nevěřil, jak mu může tak brutálně v plotně natéct. Není čas přemýšlet, jdu do nevratného kroku a bohužel to tentokrát nevychází. Padám! Letím pěkných osm metrů, a protože jsem měl nohu za lanem, tak to nejvíce odnáší zadek, který se tvrdě potkal a realitou žulové plotny. Škoda, chybělo fakt málo. Po krátké přesvědčovací diskusi se Honza vydává vstříc fleshovému pokusu. Klučina je šikovný a lezení mu jde jako po másle. Za 20 minut je na dalším štandu. Prý se bál a bylo to na hraně, ale na to se historie už ptátnebude. Posledních povinných deset metrů rychle vytáhnu a můžeme si blahopřát. Honem dolů a pak ještě níž. Lana se tentokrát nesekají, a tak jsme za dvě hoďky na nástupu. V bivaku přebalujeme batohy a mažem dolů. Honza pěkně lanovkou, já pěšky a od půlky na koloběžce. Jízda to byla šílená. Myslel jsem, že ty plastová kolečka shoří! Za 40 minut jsem dole u auta. Pojíme zbytky proviantu a hurá do Čech.

Myslím, že se nám letošní Tatry docela vydařily. Počasí vyšlo, něco se polezlo a tak to má být. Na to, že to u bratrů Slováků bylo moje letní ,,podruhé“ a Honza se horsky odpanil, to vůbec nebylo špatné. Po cestě k domovu už spřádáme plány na další horské dobrodružství. Tatry, Dolomity nebo dokonce Chamonix? To je jedno. Jisté však je, že příště to uděláme ještě ve větším stylu.

Fil