TENDON článek: Sedm let v Nepálu

Vítězem minulého týdne v soutěži s TENDON článkem se stal Marek Jedlička s horským vhledem Aiguilles Dorees. Další týden načínám opět článkem Filipa Zaorala Sedm let v Nepálu:

Tak dlouho jsme tam nebyli, ale je to dobrá paralela k známému filmu.

  Plány, kam vyjet letos o prázdninách, jsme jako každoročně spřádali už dlouho předem. Vzhledem k příznivějším cenám letenek do Asie (než kamkoli jinam po světě) jsme se rozhodli pro zemi, kde jsou hory nejvyšší. Nakonec jsme za dobrodružstvím vyrazili jen ve třech (Dáša, Katka a já), což se později ukázalo jako správná volba.

  Odlet jsme měli naplánovaný na konec srpna. To není zrovna šťastné období, kvůli monzunovým dešťům, které v tamních končinách řádí. Naštěstí jsme si deště užili jen přes noc, a tak se pobyt v horách dal zvládnout.

  Výlet nám začal opravdu parádně. Nejdřív nás nechtěli pustit v Dillí na další letadlo do Káthmándú, a když už jsme se tam dostali, zjistil jsem, že mi ukradli nějaké věci z batohu. Ve městě jsme se zdrželi jen nejkratší možnou dobu. Vyřídili jsme potřebná povolení a hurá do hor.

   V plánu jsme měli jeden dlouhý a jeden kratší trek a poté výlet na jih do džungle. Začali jsme devatenáctidenním pochodem kolem Annapurny. Na treku se mi líbilo, že začínal poměrně nízko, takže se člověk jednak postupně aklimatizoval a jednak si prošel různé typy krajin. Prvních pár dní bylo úmorné vedro, ale jak jsme postupovali výš a výš, tak se začínalo ochlazovat. Námi vybraná trasa je v Nepálu hodně oblíbená, takže jsme potkávali dostatek guest-housů, kde se za drobný peníz dalo přespat. Vařili jsme si ale sami, protože jídlo na horách je docela drahé. Navštívili jsme také spoustu budhistických a hinduistických chrámů, které krásně dotvářejí zdejší kouzlo hor. Parádní zážitek byla koupačka v ledovcovém jezeře Tillicho téměř v pěti tisících metrech. Nejvyššího bodu jsme dosáhli v sedle Thorung (5416m). Krásné zasněžené vrcholky osmi (Annapurna, Manaslu, Dhaulagiri) a sedmitisícových vrcholů jsme však viděli téměř každé ráno. Potkali jsme také spoustu jaků. Dokonce jsme ochutnali jejich maso a sýr, což je místní pochoutka. Ke konci treku, když se blížil začátek sezóny, přibývalo čím dál víc ostatních spolutrekerů. Navázali jsme kontakt se Španěly, Francouzi, Izraelci, Jihokorejcem, Singapůrčanem, Bangladéšanem a mnohými dalšími. Dojem z místních lidí byl trochu pokřiven jejich snahou z nás vytáhnout co nejvíc peněz, ale našli se i tací, kterým o zbohatnutí naštěstí tolik nešlo.

  Další program jsme zahájili asi osmihodinovou (160km) jízdou local busem do národního parku Chitwan. Zde jsme absolvovali třídenní program plný džungle, divokých zvířat a vedra. Nejzajímavější bylo vidět nosorožce ve volné přírodě a projížďka na hřbetu slona.

  Když jsme si dostatečně užili slonů a komárů, vrátili jsme se zpět do hor, kde jsme chtěli dojít do základního tábora pod Annapurnu. Bohužel nám to nebylo umožněno ze strany nepálského zákona, který říká, že jakmile z národního parku Annapurna jednou vystoupíš, nesmíš se vrátit bez nového povolení. To jsme samozřejmě netušili, a tak jsme jako spráskaní psi zvolili jinou variantu, kde jsme žádný papír nepotřebovali.

  Náš čtyřdenní trek kolem vrcholu Panchase  (2517m), ze kterého je krásný výhled na celý hřeben Annapuren, byl však okořeněn všudypřítomnými pijavicemi, kterým se nedalo v džungli uniknout. Dáša jich schytala kolem padesáti.

  Poslední dny jsme strávili v Pokhaře, což je velké turistické centrum a východisko do hor. Půjčili jsme si koně, na kterých jsme podnikli projížďku do okolí, plavili jsme se na lodičkách po jezeře, zažili parádní „rockový“ koncert v blues baru nebo jsem půl dne hledal ve městě křesťanský kostel, který přede mnou ale nejspíš zbourali.

  Ke konci výletu jsme se přesunuli zpět do hlavního města Káthmándú, které se svými pěti památkami UNESCO, má co nabídnout. Hlavní náměstí Durbar square je vlastně komplex hinduistických chrámů a staveb. Opičí chrám se tyčí na kopci za městem a je z něj krásný výhled do urbanistického okolí. V jednom z největších hinduistických komplexů vůbec jsme byli svědky spalování mrtvol a následného rozprašování popela do řeky. V neposlední řadě jsme také navštívili budhistickou ikonu v zemi. Budha stupa je obrovská a krásně pozlacená.

  Zpáteční let do Evropy proběhl bez komplikací, a když jsme přiletěli do Mnichova, cítili jsme se už jako doma.

  Zážitků máme opravdu spoustu, takže je těžké to všechno vměstnat do nějaké čitelné podoby. Snad napomohou fotky nebo chystaná prezentace v čajovně.

Hore zdar

Fil