TENDON článek: Do Ádru je to nejlíp vzít u Lausanne doleva.... Aneb výlet za žábami

Paní Zima: „Mohli bychom se podívat do Chamonix, co ty na to?“, brouká jednou (nejednou) Péťa a já klasicky s bručením souhlasím, stejně jako vždycky. Plány se plánují a nevycházejí, známe to, budem rádi za Ádr. „Nebuď takový pesimista, to vyjde, v horách jsme nebyli, až se mi chce brečet“. Brum, brum, dobrou noc a ráno do práce.

Slečna Jaro. Týjo, v březnu do Ádru, to je blbost. Místo blbosti krásný víkend na Křižáku, jaro je tu, hurá. Stříh. Leda hovno, celý duben chčije, trénuju na lezení běháním, práce v práci jak na kostele, bych se na to.... Péťa „pojeďme někam, už jsme dlouho nikde nebyli“.Já „víš že mám ten maraton, hovno mám natrénovano, to se tam poseru...“. Letenky do Geikbaikykyriki (Čaj™) ale kupujeme a říkám si, že tam budu běhat o restadyích. Realita udeřila, ty vole tady je to buď do kopce nebo z kopce (kdo byl v Geyiku chápe, kdo ne, ať se podívá do map anebo ještě lépe radši tam jede). Leč maraton se blíží, a tak jak ocas v rytmu lezení 2:1 běhám v rytmu 1:2 (lezenilezeni:rest, rest:behbeh). Ale připravily mě dobře ty kopce turecké, na maratonu jsem nechcípnul. Paráda, poprvé v životě, kupa emocí, nikdy víc a nejdřív za rok. Ještě před maratonem na Roviště, vyházím se ve Voodoo, a pak zbylé dny lezu totální prd. No jo, po Geyckých převisech Kolmáč, to mě prsty nepochválily. Ale dal jsem první žábu roku, tak jsem spokojený. Naštěstí je pár týdnů hnusně, prsty mají čas se spravit, a tak víkendy trávíme po skalkách Čech, Moravy a Slovenska. Jediné žáby ale přibyly na Faklovkách u Prievidze, mimochodem pěkná oblast, jen kdyby byla delší. Dovolená v srpnu se blíží, opravdu jedeme do Chamonix, máme 4 týdny, ze kterých můžeme vybírat, to by bylo, aby aspoň týden nebylo pěkně.

Stříh. Dva týdny v čudu, buď teď nebo nikdy. Do Chamu prý se nejlíp jede přez Labák. Stavujeme se na dva dny, než se v Chamu vyprší, v Tisé a Ostrově. Klasika, pěkné lezení, spaní v chatkách, vzpomínky na začátky na písku a už nás Augusta unáší směrem Sladká Francie, Bára říkala, že jdou z Chamonix dnes nahoru, takže předpověď  pohledem na místě je asi lepší než jakou nám ukazuje server. GPSku máme naštěstí nastavenou na autoturistiku, supr mód který nám umožní v pondělní zácpě kolem páté obdivovat centrum Lausanne a projebat hodinu popojížděním v koloně s vokálním doprovodem mých nadávek na technologie zatímco Péťa mlčí a je na mě nasraná. Já se jí nedivím, kdo má taky poslouchat ty moje negativní výlevy. Ku..a P..ča Zaj....ná GPSka, se tu motám jak ko..t. Kolem 7 jsme v Chamonix, hlava nefunkční po točení volantem. Počasí vypadá zajímavě, všude mraku jak cyp, vidět jde hovno, sotva vidíme lanovku, ani Blatiére není vidět. Večer se to protrhá, ale z četby předpovědi na nás kouká: zítra dobře, pozítří blbě, a pak už jen hezky na 4 dny minimálně. Dobře zítra sfrknem něco v Augille rouge, a pak rest a odpo hurá na Plan d augille (pardon my french). Chézerys slabs můžeme jen doporučit. Sice nejdelší cesta má asi 120m, ale zato nemusíte mrhat penězma za lanovku a cítíte se jako v lanovém centru. Lidí jak sviňa, krátké cesty v rajbasoidních stěnách, prostě přesně to co chci od Chamonix. Ale jedna žába padla, hurá.

Chezerys slabs (světová široká síť)

Druhý den chčije, teplota padá. Předpodvědník se zakuckal, zítra má chcát taky a navíc isoterma je v 1600. Kosa jak na Baffinech (nebo si to tak představuju), výhled na další dny je sice dobrý, ale podezřele se pořád zkracuje, začínáme tušit podraz. Zkusíme to ve Švejcu, žula kolem Eldoráda, odkud jsem zdrhal před drahnými to lety, je super. Prorážíme Alpy do Švajcu, Mrdtigny je domov serpentin. Hola hej, je nádhern,ě a tak jedeme co to dá do Grimselpassu. Během hodiny a půl teplota projde sinusoidou, z plus dvou přes dvacet na plus 2 a já si říkám, co budu v serpentinách Grimselu dělat na letních kolech až místo toho slejváku začne sněžit. Řetězy nemáme. Sněžit díkysatanu nezačalo, ale začínám litovat doma zůstavšího akvalungu, bez něj ty potoky co tečou všude, snad i převisech, lézt asi nepůjdou. Plán je jasný, ráno je hezky, odparkováváme ze zákazu stanování, a protože auto není stan, s pocitem legálního noclehu jedeme nakoupit a hurá na skalky. Češi jsou všude, a tak málem smrtelně urazíme „dědu“, o kterém se naštěstí bavíme pěkně, jak mu to určitě půjde, je vyšvihaný jak Cikán na parketu u Tošovky. Pán nám odpoví plynnou češtinou, že 7c asi nevyleze, ale že to 7b co lezl, je moc hezké, čímž si od Péti vyslouží on a jeho paní kofilu, já raději jako vždy mlčím. Moc nás potěší komentář, že lepší období pro lezeckou dovolenou jsme si prý vybrat nemohli. Chčije tu každý den od půlky června, a pán se diví, že se vůbec ještě dá lézt. Ale vychvaluje si, že vodopády jsou tento rok velkým turistickým lákadlem… Lezem proti dědovi prd, ale co aspoň neprší. Teda aspoň než dolezem, cestou do auta nám krápe, pak chčije. Naštěstí ve vesnici nezamykají dveře a neheslují wifiny, tak sosáme předpověď. Na celé Alpy nahovno, chčije furt.... Po dlouhé a útrpné debatě dosahuji svého a Péťa mě přemlouvá, ať nejedem domů, ale ať se stavíme aspoň do Frankenjury. Augusta nás na letních gumách unáší směr Erlangen a já jen trnu, jestli nepotkám svojí šéfovou z pobytu před lety. Půl hoďky před zavíračkou kupujem průvodce na Juru a hurá vařit večeři. Usínáme kdesi nikde v Juře na turistickém parkovišti za zvuků deště mlátícího na sklo. Chčije už týden každý den, to je dovolená. Ale jak poznamenává Péťa, nemám být škarohlíd, protože furt lezem. Dávám jí za pravdu a potichu zuřím. Budíme se do překrásného rána. Jenom mrholí a je mlha jak sviňa. Brblu a jsem odhodlán jet domů, ale naštěstí se nějakou poruchou v časoprostorovém kontinuu objeví kus modra, a pak už je ten den hezky. To by byl za týden skoro druhý pěkný den. Potkáváme dalšího milého staršího českého pána s paní, doporučují nám spoustu oblastí a večer nás zvou na vínko do transportéru. Druhý den mi dochází, že jsme potkali jednoho z významných českých himalájistů. No nic, aspoň jsem ho neprosil o autogram. Péťa neví, kdo to byl, tak se bavíme, co vylezl, kde vylezl a tak vůbec. Pak si vzpomenu, že lezl v Ádru na Vévodu, čímž nám ranní hodinový přesun pěkně uteče, než si Péťa vzpomene, co to byl Vévoda za věž. Achjo, ta holka má paměť jako slon. Ne tak dobrou, ale nakonec si vzpomene na to, co jsem řekl před sedmi lety a předloží mi i s účtem… Jůra podruhé, širočiny na vápně to je moje. Ještě že ji Péťa lezla první, jinak bych se na to v půlce vysral. Zaseknutý v klíči bez noh šmátrám po chytu který naštěstí najdu. Založena žába číslo tři. Na to, že jsme jeli do Chamu na spáry, bilance žab po týdnu dost tristní, n=2. Odpoledne opět předpověď, žijeme v elektronické době a jsme rádi za tablet v infocentru. Jediné místo v půlce Evropy kde nemá chcát je Ádr. Porucha v kontinuu pokračuje, inverze počasí že nechápu, v Ádru je hezky, všude jinde hnusně, nevěřím, ale v záchvatu zoufalství jedeme. Za Plzní v nějaké díře přemlouváme po zavíračce majitelku hospody a jíme. Ve dvě ráno parkuju kdesi před Hradcem na útulném místečku mezi skládkou a zříceninou prasečáku a spíme. Ráno si v Trutnově koupíme flanelky, kterýžto kus výbavy jsme považovali do Chamu za zbytečný. Naštěstí místní sekáč je na pískaře dobře připraven a obsahuje flaneloviny dva kusy. Flanelka je mi sice trochu větší, ale zato můžu pozvat na návštěvu do flanelky kamarády nebo kamarádky, Peti samozřejmě sedí ta její jak ulitá. Oba kusy flaneloviny kupujeme, Péťa se dívá po obuvi vhodné na svatbu. Ta by byla k flanelkám zadarmo, ale naštěstí Péťa nic vkusného nenalézá, boty na podpatku jsou asi jediné, co nám v autě chybí, k cepínům, frendům asi dvaceti kilům průvodců a tuně žrádla by boty na podpatku seděly jak prdel na hrnec. Paní ze sekáče jen nevěřícně vrtí hlavou,  podle výrazu si myslí, že jsme se zbláznili. No a co, tak jsme koupili dvě flanelky (v mém případě spíš noční košili) a málem boty na podpatku, no bóže. Vyzvedneme od Kuby Raka průvodce (neskonalé díky Kubo) a hurá směr Adersbach. Na rozlez se dohrabeme pod Maquisty na Křesadlo a ejhle, při zápisu do vrcholovky se počasí mění z pošmourna na pochcalno. Leje jak z konve, Péťa mě uklidňuje, takže jsem nasraný ještě víc. Naštěstí za chvilku přestává. Modlím se, aby už nechcalo, ale trochu mám pocit, že už týden nic jiného nedělám, tak už mi to prošení boha leze na nervy. Tošovka to jistí. Druhý den není žádný spěch. Podešťový limit by se měl aspoň zhruba dodržet, ale dle předpovědi je hezky. Ozývá se nám Marťas zvaný od prvního Špáňa Geronimo. Tak hezký pád s kusem šutru v ruce a božím hněvem všude kolem už jsem nikdy více neviděl a doufám, že už ani neuvidím. Poté co se tenhle panáček usídlil na Broumovsku, se na písku docela vylezl, tak doufáme, že nám něco pěkného vytáhne. Odpůldne dojede a kde prý budem? Království, tam bude sucho. Lezem na Prince, Jižní sokolík a hned vedle Vrácenou. Obojí pouští ale přijde mi, že jim někdo prohodil čísla. Pak Babí léto na Králíka.

Babí léto, Král (zdroj: piskari.cz)

 No za chvilku už bude, takže to sedí. Po chvíli hlemzání pod kruhem ho cvakám, strach mizí a hurá parádní koutovou žábou. Množství žab na spárovém tripu utěšeně narůstá. Přichází Marťas a já si vymýšlím. Do oka mi padá obal průvodce a je tu plán. Gymnasty na Jetiho. Nikdo jsme to nelezli, tak proč bychom se netěšili. Cestou však Péťu silně zaujme jakási spára na Kančendžangu.

Převislá, Kančendžanga (zdroj: piskari.cz)

Hlemzám a odírám se v nástupové širočině a po dvou pokusech mám tak akorát dost, z druhého mě museli sundat, s vyspravenou  achilovkou se mi ty dva metry odskakovat nechtěly. Hnus, hlemz, fuj. Marťas na mé pokusy útrpně kouká, a protože tak to dál nejde, obuje si lezečky, kde je více děr než gumy a přiodívá se podobně vkusně děravými kalhotami s motivem kačera donalda nebo čeho to vlastně. Jó, kde je konec tomu fešnému chlapci s hřebenem a ladnými dlouhými kučerami. Teď je z něj Adršpašák. Ale ni Marťasovi širočina nedá zadarmo, ale po chvíli boje se jí prorve a za neustálého povykování že se bojí, vzlíná. Já se na druhém bojím taky. Ještě že jsem ten nástup nedal, to co vypadalo jako pohoda je docela hnus. Na vršku je dobře, pak ještě Gymnasti. Chvíli jak debil stepuju kdesi pod špatným kruhem, pak mi navigátor Peťa říká, že jsem asi blbě. No málem jsem vlezl do VIIIc, to bych se asi dost pobavil. Gymnasti jsou hezcí, jen se v tom nějak dlouho motám. Výhled je fajn, Efendi jak na dlani. Vzpomínám, že jsme tam lezli nedávno, Stezku pro krávy. Pětka jak vyšitá, doporučuji jako krásné VIIa. Další den je hezky, opadám si Tukana a taková slova, jaké ze mě padají Arizonská pěnice rozhodně nezpívala. Pak Cukrovarák. Pod prvním mi moc dobře není. Prý se ten kruh standartně nahazuje, jak se dozvídám později. No šlo to i bez nahození, ale takový balet jsem nečekal. Další den je restday, ale dojel Marťas, co se v práci nudil, a tak odpoledne jdeme na nějakou pohodu. Pohodu? Marťas mi nutí Východní na Dědka, mě jímá hrůza, a tak jdeme na Papouška. Kdysi mi Čajda říkal, že Krvavé spárky jsou supr, ku..a moc nevím, VIIc jsem ve spáře ještě nikdy nevylez, navíc při restdayi, mám trochu pocit, že bych měl alespoň náznakem odpočívat. No nic, jde se. Pod nástupem tentokrát není nasráno a tak se není moc na co vymlouvat, zkouším znovu mrmlat něco jako že je restday a po chvíli, kdy Marťas říká, že půjde, mi ješitnost nedá a lezu. Jó bandasky, ty jsou fajn. Smyčky vagoňáky jsem sice naštěstí testovat nemusel, ale jen těsně, žába žába žába a už sedím v krůžku.

Krvavé spárky, Papoušek (zdroj: piskari.cz)

Dobírám Marťase a stavíme. Od té doby co je přetlučený slaňák muselo stavění hodně zlehknout. A pak koukáme jak péra z gauče, původní vrcholovka. No všechna čest panu Richtrovi, moc pěkně se uměl podepsat. Listujeme přehlídkou pískařských es. No a to by nebyl komplet restday bez dalších pitomostí. Marťas navrhuje Vzpomínkovou na Studničkovu, koukám na něj jak na vraha a radši mám blbý nápad, že jsem ještě nebyl na Elišce, jsme ve třech a to je na tři stavění ideální počet. Eliška je krásná. Klasická linie od klasiků. Stavění je prdel, že ji ale mám sevřenou. Od posledního kruhu je rajbásek, na který si další den rád vzpomenu. Turisti si dnes taky přišli na své, takové dva voly ještě asi neviděli, klátil jsem se na Marťasovi jak ožrala v šalině a Péťa se mohla smíchy potrhat. Holt zkušenosti chybí. Večer u piva je fajn, překecáme Marťase, aby přespal, a tak uléháme ven, zatímco borok se obaluje třema péřovkama. Ráno hodím Marťase do Hronova, kde ho vyzvedává kamarádka a stavuju se pro čerstvou snídani. Spěchám proto riskuji a říkám si, že Péťa tam určitě čeká, má hlad a je naštvaná, že zdržuju, navíc vaření je v autě a nemůže ani nic dělat. Dojedu po deváté a opak je pravdou, Péťa chrní jak miminko, a ani to že parkuju ji vůbec nevyruší. Čerstvé rohlíky ale rozproudí život i v ní a uvažujeme coby. Tréninkovka se mi jeví jako povinnost, ale první dnes leze Péťa Sokolíka na jednoho z dvojice Fortnýř-Pošťák, nikdy nevím který. Péťa mi předvádí, jak se s přehledem lezou rajbasy a já jen čumím a radši se přidržím vrcholovky. Takový pendl jako bych hodil, to by zas bylo představení pro dav turistů. Pak Tréninkovka. Pod nástupem nervóza předchozích nespočitatelných pytlů a jde se. Kupodivu to pouští bez problému a jsme na předskalí. Rajbas z Elišky podruhé, mám silný pocit deja vu. Jak jsem si říkal včera, že bych to znovu lézt nechtěl, tak teď jako bych našel. Parádní šluchta do komína. Prý to i někdo slézal zpátky ke kruhu, nechce se mi ani nahoru ani dolů. Stažená prdel, překrok a jsme nahoře. Výhledy ozajstne, bardzo fajne, proše pana, tam vspinacze. Ku..a, zas je tu celé Polsko, snad není invaze, vypadá to tu jak na Václaváku v 68, i datum skoro sedí. Aspoň že tanky vyměnili za autobusy a kalachy za canony. Aspoň že nám nikdo nevybral batohy a ani do nich nenachcal. Turisti nás serou, tak dáme něco poblíž ne, „co říkáš Peti?“ a že prý hmmm, hlavně že prý nechce moc chodit. Cestou k Tritonovi si zajdeme až do vlčí rokle, než mě napadne, že jdeme blbě. Pohled mé drahé spolulezkyně mluví za vše. Teď už ji tam asi nedostanu. Volím tedy taktiku „už tam budem, je to hned za rohem“ a Péťa nic zlého netuše ťapká za mnou. Po chvíli jdu radši kus vepředu, takže se Peťa bojí, že se ztratí ve spleti roklí, protože průvodce mám já a nezbývá jí i přes brblání jít za mnou. U Pygmaliona už sice ví, že jsem ji krutě zradil, ale to už je co by kruhem dohodil k Presefoně. Spáru chce lézt za ty útrapy Péťa. Je sice unavená ale co, spára se tváří přívětivě. Prý. No já moc nevím, ale tak to by bylo aby nějak nebylo. Asi dva metry nad zemí si založí smyčku nadleze vrátí se k ní a „dober“. Co? No že je Péťa dost odvážná, to jsem věděl vždycky, ale že má sebevražedné sklony, to jsem netušil. A tak teda dobírám. Padne jen slovo „vypadá“ a zbytek mluvčího končí i se smyčkou v jehličí. Prý to mělo být „vypadá, že drží“. Koukám jak vejr. Péťa má záchvat smíchu a naražený zadek. Střídáme. No ještě že to nelezla. Jediné co jsem dal je největší bambule a v zoufalství velké UFO (ale fuj). No to jsem myslel, že to bude lehčí, když to má hvězdičku. Když už jsme tu, přemlouvám Péťu, že ještě Tritona a odměnou mi je zhnusený pohled zhrzené ženy. Tak radši zas utíkám dopředu. Tritona po chvíli bloudění nacházíme taky a Tantalova muka naštěstí nezažívám.

Tantalova muka, Zriton (zdroj: piskari.cz)

To spíš cestou zpátky zažívám muka amerických vojáků ve Vietnamu, když brodíme močály na cestičku. Na konci se močál mění na hovnočál a já opět proklínám turisty. Na cestičku vylezeme kousek od místa, kde jsme to odpoledne otáčeli. No aspoň budu vědět pro příště. Peti už se motaj nohy, koneckonců štrachali jsme se dneska dost. Ráno jsme už fakt na hadry a Péťa uvažuje coby. Doporučuji Želvu, ale očividně je můj vzpomínkový optimismus velký. Takže jsem dobrán do komína kde Péťa jistí v teplejch a probodává mě očima. Tak to jsem teda fakt neodhadnul. Lezu dál a musím říct, že takhle hnusný jsem si ten překrok ke kruhu nepamatoval, zato spára zlehkla. Opět češč a vzpinače, z vyhlídky jsme jak na dlani. Člověk by řekl, že je v Polsku. I mobil to občas tvrdí. Oba se cítíme na hadry, ale já mám ještě cukání, Péťa by jela domů, zítra je stejně neděle a předpověď hlásí déšť. Žab už jsme nasbírali dost, cíl výletu byl splněn, ale pro dobrý pocit z odjezdu si vzpomínám na Karlíka. Kluk je to velký, ale hezký. Kolovrat uprostřed spáry potěší, ale smyček tam stejně jde kupa. Výhled z vršku za tu trochu dřiny stál, byl to prostě krásný závěr výletu. Uznávám, že jsem taky rozbitý jak hračky detí z cejlu, balíme a jede se domů. Brno nás vítá deštěm. No co, aspoň že lezem. V neděli je po týdnu první restday. Ležíme jak mrchy.....  Počet žab za výlet: nekonečno.

Takže až pojedete z Brna do Ádru na žáby, nezapomeňte: Do Ádru jedině přes Chamonix a u Lausanne doleva.

Čus Ondra

P.S. fotky jsou všechny převzané, snad mi autoři odpustí, buď nebyl čas fotit, nebo jsme nechtěli mít ve foťáku vodu nebo písek....