O projektu Stavění cest Pro média Inzerce Kontakt

TENDON článek: Ádr a fesťák

12.03.2015

Na závěr letních prázdnin se každoročně koná Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích – v roce 2013 to bylo již po 30. A to jsme si nemohli nechat ujít. V pondělí jsme se, Pavlína Jarolímová, Rézina Černošková, Vojta Rujbr a já, sešli v Hradci Králové a mohli jsme, i přes počáteční problémy v podobě ujetých vlaků atd., vyrazit.

Už někdy hluboko v zimě jsem si usmyslel, že bych rád vylezl na Milence a na Starostu, a tak se to jevil jako hlavní plán hned po příjezdu do Ádru. Nicméně v pondělí nám počasí nepřálo, takže po postavení stanu u Pifa u penzionu Zámecká v Adršpachu - 25kč/noc - jsme zamířili rovnou k Peňákovi, kde jsme se dozvěděli, kdo má kde rozdělanou cestu a co se všechno chystá následující týden.

Pavlína a Kolomajzna u Peňáka

Druhý den ráno skály byly bohužel mokré a tak jsme vyrazili na sportovky na Zadním Ostaši, kde se dá lézt i za vydatného deště – který naštěstí, již v noci, pomalu ustal.

Večerní * VIIa, Zadní Ostaš Močopudný kout V, Zadní Ostaš

Ve středu se nám moc nechtělo ze spacáku, ale i přes počáteční zevling jsme vyrazili do Adršpašského skalního města s tím, že něco najdem a vylezem. Jako první nám do oka padnul Empire State Building pod Třemi Obry, na který se váže historka z loňského roku. Poté se naše kroky ubírali ke Krakonošovu piánu, kde proběhl tréning stavění z přepadu.

Nácvik přepadu a stavění - Krakonošovo piáno, Adršpach

Další zápis do vrcholovky byl na Metru, kam jsme se vysoukali, mě a Vojtovi již známou, 2metrovou širočinou.

Metro - Nouzový východ II, Adršpach

nástupový komín, Milenci - Přes fichtli VI, Adršpach

Vzhledem k tomu, že se již blížil čas oběda, tak padlo rozhodnutí, že dojdeme k Milencům a tam se najíme a uvidí se co dál. Jak jsme si tak seděli a jedli pod „Fichtlí“, tak jsem si pohrával s myšlenkou, co kdyby byla zrovna teď ta pravá chvíle na pokus o průstup věží k vrcholu.. Věděl jsem, že není nejsušší podmínka a že vnitřek bude nejspíš pěkně zelenej, nicméně nějaká dvojka to lezla před námi, a tak jsem se nakonec rozhodl, že do toho jdu.

K nástupu Přes Fichtli za VI mě poprvé dovedl Honza Výšek o silvestru 2011, pak jsem tam zavítal ještě několikrát, ale vždycky jsem si říkal: „Ty jo, to by byla pecka být nahoře – ale ten komín? No fuj!“. Nicméně tentokrát jsem tu byl s vercajkem a nebylo se na co vymlouvat, a tak jsem do toho nalezl a začal se soukat. Prvních pár temp hrůza děs, ale pak se to mírně rozšíří, a pak už to i celkem jde. Kupodivu ani tolik nevadil všudypřítomný zelený sliz. Po cvaknutí kruhu následuje, pro mě trochu morálový, traverz ke slaňáku. Od něj se již vleze do útrob věže, kde se jde dnem šikmého komínu k dalšímu kruhu – nápadně to připomíná Myší díru, ale bez schodů. Je to docela podívaná, co příroda dokázala vytvořit. Dále cesta pokračuje přímo vzhůru spárou, kde se dá opřít zádami o stěnu, takže se leze komín s příjemným odšlapem a cestou se dá založit i pár smyc. Od dalšího kruhu cesta pokračuje dozadu skrz okno na písčitou polici se stromy a odtud opět úzkým komínem. Před ním jsme se s Vojtou vystřídali ve vedení a k mé úlevě jsem si mohl tuto délku vychutnat na druhém. Ale prý toto byla chyba a měli jsme prolézt ještě dalším oknem kamsi, nicméně komín končil u předposledního kruhu těsně pod vrcholovou spárou, která mi přišla jako nejtěžší místo v celé cestě. Údajně se tam vylomil klíčový chyt, a tak se musí jít opravdu žábou. Erárka v ní celkem potěšila, nicméně jsem ji pojistil ještě jednou svojí, a pak už jsem se na několikrát snažil o pokračování. Když jsem se konečně odlepil, tak to byl nefalšovaný boj. Přišel i strach, protože zde se již vyleze z věže a pod sebou máte opravdu díru kamsi do pekla A vzhledem k tomu, že jsem byl nešťastný, že mi to klouže, jak sem byl orosen, únava už byla taky cítit, žádnej kloudnej chyt a osolenej šikmej stup, tak jsem se už viděl, jak dávam bombu do smyčky. Snaha něco založit byla marná a když už to vypadalo, že opravdu jdu, najednou jsem se nějak srovnal, objevil tutovej chyt a byl jsem zachráněn. Založil jsem si uzel, najednou napětí tu a tam, dobyl poslední kruh a hurá na vrchol! Vojta za mnou v těsném závěsu s obrovským úsměvem, že jsme to dokázali a po šesti hodinách to máme za sebou! Nemohli jsme se vynadívat na tu nádheru, která nám ležela pod nohami. Pak následovalo prolistování obrovské vrcholovky a hledání kamárádů v ní zapsaných. Škoda, že tu s námi nebyly holky. Na závěr jsme ještě si ještě dovolili akrobatickou zvedačku a poté už dlouhým slaněním na pevnou zem a hurá k Peňákovi, kde již seděla početná skupina z Brna.

vrchol - Milenci, Adršpach

Ve čtvrtek ráno jsme byli pěkně rozstřelení, nicméně Teplické skály volaly. Ale tento den nepřál příliš výrazným přelezům. Jako první přišel pytel na Sokolíku, a tak jsme si řekli, že to asi nebudem hrotit a půjdem radši za holkama na Bašty, kde jsme si nakonec užili spoustu pěkného lezení v místních lehkých cestách, kde se Šárka Stuchlíková nanominovala do role prvolezkyně. Rézina nás bohužel v průběhu dne musela opustit. Večer jsme se pak v hospodě potkali s Tesláky, kteří využili slev v Teplicích a nakoupili spoustu materiálu, a tak se naše skupina opět rozšířila.

leze Šárka - Slunečná III-IV, Teplice - Bašta

Původní plán na pátek byl, že se ráno konečně zajedem podívat, co nabízí festival, ale nakonec to vyhrál Zdoňovský oblouk na Křižáku, ale po lezení jsme se již vydali do Teplic. Nejdřív jsme prošli krámy a večer do kina na Jaroše a ještě další 2 filmy. Potom opět zpět do Ádru na mejdan – někdo do Stodoly, někdo jinam.

V sobotu přišel zlatý hřeb celé expedice. A to výstup na Starostu. Hned první večer, v pondělí, jsme se dozvěděli o plánu Tatuše a spol. vytvořit přelanění ze Starostové na Starostu. Nicméně ráno to vypadalo všelijak, protože večírek vyšel a Kolomajzna s Klingošem povídali, že se to asi nezorganizovalo a že z přelanění nic nebude. Tak jako tak, plán byl jasnej už od začátku zájezdu, že dáme pokus na Starostu, a tak po pár zcela zcestných planých myšlenkách, že na to kašlem, jsme se vydali opět do města.

První pokus skončil zjištěním, že jsem na špatné straně pilíře, když jsem viděl lezce na druhé straně komína, tak jsem z tama radši rychle zmizel a šli se postavit do fronty pod správný nástup. Stará cesta VIIa se stavěním u 4. kruhu – známá to klasika vylezená německými lezci v roce 1928 začíná širočinou – na Adršpach nic neobvyklého. První tempa jsou opravdu za trest - velmi namáhavé a asi mi to přišlo i horší než na Milence – i když, to byla podobná lopota. Měl jsem ale v hlavě guláš, tak celá první délka bylo jedno velké trápení – od zoufalého zakládání až po nemožný styl lezení – prostě hrůza. Ale nakonec se podařilo a mohl jsem políbit první slaňák. Když se za mnou postupně vysoukala Pavlína a Vojta došlo na překrok přes komín, na který, než jsme se odhodlali, tak uteklo hodně času i přesto, že jsme to trénovali na piánu na zemi a i přes nahozený slaňák na druhé straně propasti, ale vzhledem k 30ti metrové šluchtě dolů se nikomu moc nechtělo udělat krok do neznáma.

úvodní délka - Starosta - Stará cesta VIIa, Adršpach

odhodlávání k překroku - Starosta - Stará cesta VIIa, Adršpach

Vojta byl ten první hrdina, kdo se odhodlal a poté pokračoval v dobývání prvního kruhu, kde se dříve stavělo. Na polici pod ním se poprvé otevře výhled na Starostovou a tam jsme k našemu překvapení viděli naše kamarády z hospody s tím, že se přelanění skutečně uskuteční. A taky se za námi v těsném závěsu objevil Čaj.

Takže Vojta na prvním konci vyrazil dobýt první kruh – je to velmi jemné rajbasové lezení – každý krok je dost „nasladko“. Do spáry jde založit špatné ufo a špatná žába a nohy nestojej prakticky na ničem, nicméně se podařilo kruh dobýt hned na první pokus, ale stálo to veškerou přidělenou dávku morálu, a tak další postup byl opět na mě. A byl jsem zatraceně rád, že kruh vybojoval, protože to bylo opravdu psycho i na druhým Dále bylo potřeba odtraverzovat k dalšímu kruhu opět po žádných stupech a žádných chytech. No ani jsem nedutal a radši přepnul hlavu do apatického módu. To vám byla radost, když se expreska zacvakla do 2. železnýho kolečka. V této fázi se Čaj za námi začal trochu nudit a tak na polici dělali stojky a podobné chobotiny. Já pak dále pokračoval přelezením dalšího stavění přes docela morálový – ale technicky krásný - čtyřkrok, kde jsem se už opět viděl, jak mávám křídly kamsi do propasti. Pak přijde první použití smyčky na obhoz, dále hodiny a 4. kruh. Tady jsem dobral svou skupinu a poté stavěním a již lehkou pasáží až na vrchol. Tam postupně vylezla Pavlína a Vojta a druhá dvojka Liškut s Čajem. Na protější Starostovou dolézala početnější skupina Tatuš, Hary z Tesly, Šárka, Ondra Straka, Aleš Gaida, Karel Putna, Honza Hais a Tom Řezníček a začalo se schylovat k přelanění.

K úspěšnému provedení bylo třeba na každou věž vytáhnout dvě lana a spustit dolu. Tam čekal Čáp, který je měl za úkol svázat dohromady, aby byl na každé věži jeden konec lana a napnout je mezi oběma vrcholy – jedno statické na kterém se přelaňovalo a druhé jako pojistka. Nahoře je více slaňáků pro highlinisty a tak je to bezpečné.

Tatuš v přelanění a vrchol Starostové, Adršpach

Tatušův první krok do „neznáma“ musel být opravdu s pořádným šimrákem v břiše, ale zkouška pevnosti obstála a tak jsme mohli na střídačku jezdit ze Starostové na Starostu a ze Starosty na Starostovou. Je to naprosto úžasná expozice se zastavit přesně uprostřed, podívat se napravo, nalevo a dolů. Na to, jak je pod vámi všecko maličké – těžko se to popisuje. Prostě nádhera! A výhled ze Starostové je dechberoucí. Je vidět všechno! Starosta, Milenci, Konšel, Cukrovarák, Harfa…

Adršpach

Na závěr jsme pověsili „prádlo“ na lano, na kterém jsme jezdili a nechali to jako atrakci pro ostatní do druhého dne, kdy jsme si už udělali jen procházku do skal a s dobrým pocitem, plným žaludkem od Peňákova Pavlišova a klidným srdcem se pomalu rozjeli do svých domovů.