Opomíjený Verdon a Hikari

Bylo to asi šest let co jsem naposled stál v soutěsce a s Pokem pouze konstatovali - moc těžké! Delší odlezy, jednoprstové dírky a nejasný program nás hned ze startu odradil... Pak ale přišel den, já nikoho nesehnal, ale zato vzpomněl slunné Pálavy a bylo jasno. Přišel, vymyslil program a pak jen čekal na správnou chvíli a hlavně kompaněra, jenž by byl ochoten sdílet útrapy a slasti dvou parádních zapomenutých cest. 

Domini sóloje už ve 20tých letech.

Hikari a Verdon jsou cesty od Hudyho, které jako memento na vojenskou brněnskou službu zůstaly vtesány do kamene Severní věže u pálavského Trůnu. Původně hodnoceny jako 7+ a 7 (dnes reálně 9- a 8+) zůstaly i přes rok vzniku (1984) spíš opomenuty. Proč? Nejjspíš dlouhý zákaz lezecké činnosti v dané oblasti, nebo nepohodlná podmínka stinné a chladné soutěsky, kde parádně funguje komínový efekt a péřovka se hodí i když všude kolem je 30 stupňů. 

Proč nedoceněnost? Hikari je totiž spolu s Devízovým příslibem na Kozlovi první moravskou 9- (nevím která byla dřív) a tím pádem i jednou z prvních nepískovcovích dard v Československu. A návaznosti, ty je přeci dobré udržovat... A já jen být trpělivý....

A pak přišel Liškut a pohoda slunné soboty. Borec nejdříve potřebuje vyprošťováka, pročež rozlez v údajné 6+ zvané Pivo. To se však rozlezu akorát já. Hodinu AFuji cestu, aby ji borec za tři minuty flashnul. Asi úděl nepřejištěných cest...No ale to už nastal čas plnit si předsevzetí.

Lisknuto ve vyprošťováku Piva

Pouštím se nejprve do Hikari, fikaný bouldr sice dává zabrat a o tři čísla větší liškutovy lezečky nestojí zrovna nejlíp, ale vůle je silnější. Nakonec bych asi v tu chvíli zvládl i těžší, ale to jsou jen gerojský řeči po bitvě. Každopádně v bouldru nad digitálkama převahu docení každý. Radím borcovi na flash, ale bohužel smeká právě nejistota noh. .... Napodruhé byl borec blízko, ale rozstřelenost večírku dávala poznat, kdo se bude muset ještě vracet. 

V půlce klíčového bouldru v Hikari

V mezičase vymýšlím Verdon a jsem překvapen, zaskočen i potěšen v jednom okamžiku. Velké lezky nedávaj moc šanci stát na tření, tedy o to více dřít na už tak dost jetých prstech. Jednoprstovky a divnoúchopy v děrované stěně mne však přivádějí k smíchu a korunu všemu dává "vyvazování" hodinek čokama (hold kevlarky došly). Po odpočinku cestu i přes několik zaškobrtnutí a blbémů cvakání z fakáčové dírky nakonec přelézám. Radosti dosti!

veselé úchopy a vlevo cvakací fakáčovka ve Verdonu

tutovka jištění

Popolezem ještě pár klasik, ale v hlavě se vracím k prstovým bouldrům. Ztrestanost těla naznačuje, že jsme dřeli víc než obvykle, ale ta radost a pocit naplnění je neopakovatelný! Doporučuji všem. Přeji ladnost a eleganci pohybu!!

A.